intermezzo

A stále máš sny?

Rozpouštějí se
Třeba žiješ polosen.
V zapomenuté jeskyni?
Na jejím dně a není zapomenutá, víš o ní, tam vzadu.
Nejsem přece vězněm.
To nevíš. Třeba jsi zároveň vše na co dokážeš pomyslet.
Sní ještě lidé své sny? Proč je postupně zabíjíme a fantazie se stává něčím, co obtěžuje a může se dotýkat jen nemnohých? Sny již nevedou hluboko, ale klouzají po nejschůdnější hladině.
Tak tomu může být, ale nikdo neodhalí sny jiných.
 Já ve svých snech cítím. Jsem si jistý, že jsem měl i chuť a vím, že jsem cítil bolest. Fyzickou bolest. Vše jsou přeci jen elektrické stimuly, kdo mi zaručí reálnost, navzdory neuchopitelnosti snů oproti částečné uchopitelnosti a menší rozmazanosti toho, co se zdá být ne-snem.
Nikdo. Ani ty sám.
To znamená, že když to nedokážu posoudit, nejsem a nemůžu být pozorovatelem, ale jsem pevnou součástí, co nemůže odhalit sebe sama.
Ano.
Pravdu neodhalím?
Nelze vidět každý úhel najednou, a nelze je rozebrat jeden po druhém, to se potom ztratí celek. Co jsi viděl?
Ve snu, nebo v tom, co může být snem?
V tom co může být snem.
Asi odpověď, nebo něco jiného, jako sochu uprostřed černé plochy. Kde nic není i drobnost poutá pohled.
Není to pro samotný klam, že kolem nic není?
Nevím, neměl jsem pouštět tu odpověď uprostřed pouště, vidět jiný úhel snu nevede ke spokojenosti.
Spokojenost je klam zaručující kontinuitu našeho bytí, hnací síla stínu.
Pak se rozpouští vše, socha již nemá kde stát a mé tápání po spokojenosti je vlastně slepostí a nutností pokračovat všude a kdekoliv dokud nevyprší můj čas.
Ano, navíc v oku je jen jeden úhel.

tma se přelila, šum zesílil, přišlo ráno

Všichni máme sny. Nakolik se na ně díváme nezúčastněně, jako na právě probíhající reklamu v televizi? Zajímalo by mě, kdo má jaké reflexe útržků minulosti, přítomnosti a budoucnosti, poslepované chaoticky do sebe, nebo naopak lineárně.. Záleží na člověku jaké bude mít sny a jak si je uchová, nebo z nich vytáhne něco o sobě. Já sny mám, ale bývají nevýrazné, nebo děsivé, vyhýbám se jím úspěšně, občas něco uplí v paměti, jako divné pocity opuštěného skladiště a vzdáleného nebezpečí, nebo dlouhé rozhovory vedoucí odnikud nikam. Některé smyčky upouští ze svého stereotypu - když jsem ve snu nastoupil v minulosti do výtahu, nikdy mě nedovezl do patra, které jsem zvolil - většinou do patra, kde se začali dít divné věci uprostřed zvláštně propojených panelákových chodeb osvětlených slabým nepříjemně nažloutlým světlem, potkával jsem dávno ve vzpomínkách ztracené lidi a vedu ony hovory. Teď již tomu tak není. Tohle mi jen podpořilo teorii, že i sny mají své vlastní struktury, skelety na které se skládají věcí, co si pamatujeme a projevují se různou silou, podle toho jaký význam jim člověk dá. Sny jsou divné pochody..

"-His madness... His madness keeps him sane."
- And do you think he is the only one, my sister?"

Delirium and Dream, in Fables and Reflections.