nemusíme

Proč musíme všichni trpět?

Nejde to přeskočit? Povznést se.
Je to struhadlo, které cítím na své kůži pokaždé, když si uvědomím
že nemůžu zachránit všechny.

Ale já věřím, že můžu.

Nemusíme trpět.
Stačí se vyvázat a pomoct.


be kind to those less fortunate

Krátkost

Udělat si kafe a o něco se pokusit.
Člověk se protáhne, probere a začne se přesunovat od jednoho k druhému.
Potácivá chůze brzkého rána
a za oknem ten zvláštní našedivělý poklop polojasna probouzejícího se dne.

Kafe. Odstát pár minut. Černé jak díra v realitě.
Cigáro. Zapálit. Hořké jak porážka.

Bitvy jsou a budou.
Na bitevním poli myšlenek, po kolena v bahně,
se válka neprohrává, ale neustále vede.
Bitva je jen průvodcem a tříditelem chyb.

napít se kávy
vyfouknout dým

Je třeba obírat padlé myšlenky a události o střepy do mozaiky.
Podvědomí vám nepomůže, brodit se a hledat to a ono.

o něco se pokusit

I've got the spirit, lose the feeling, take the shock away.

a utíkat

Víte, co cítím?

Všechno a všechno možné.
Nadechování a vydechování, pomalé přemýšlení.
Jako ten línej déšť v oknech. Trocha chladu a šeď na obloze.
Všechno se probouzí.                                    usíná

Už sis kopal jámu? Já jsem jí kopal několikrát a v tomhle exceluju.
Kopat jámu, podřezávat větve. Slepost k účinkům.
Bohužel to není možné sdílet, je to osobní umění a sem si jistý, že vy máte v sobě něco obdobného.
Pododobného.
Kopat hroby, ustupovat, mizet.
Jisté umění úniku. Každý z nás je Houdini.
Hozen do hloubky v bedně, spoután. Odemknout pouta, vylézt z bedny, vynořit se.
Vím co myslím. Vy víte, že víte co myslím. Umění úniku.
Silné, slabší, utlumené,

ale volá to.

Tísíc cest, ale volím jednu. Je to tak jak to je, unikání a lži jsou uměním sebeobrany,
vědomě
podvědomě.
Ale to není to důležité. Máme jeden dílek mozaiky.
Bránit se věcem, když se člověk cítí ohrožen.
Tiché stavění hradeb a hodiny tikají.

Já už se nechci bránit ani stavět
můžu prostě zdrhnout?

Zamíchej soucit a empatii.
Zamíchej jak moc vážně vnímáš morálku.
Zamíchej vlastní vnímání toho co jest.

A teď zvládnout přemýšlet?

třeba utíkat?

A jsme.

A víte co
jestli se někdy rozezní zvony na počest mé smrti.
bude to jen dobře
Celá cesta vedla a nevedla.
Vedle
Tam.
Nebudu se litovat a nechci se litovat
lítost je milá
pokud chodí odjinud.

Já šel skrz mlhu a viděl hrdiny umírat.
Cítil sem jak moje uchopení povoluje.
Hrdina co byl, již není, zemřel jako člověk.
Odraz zrcadla.

A my všichni
VŠICHNI
Jsme lidé a smrtelní.

Až se rozezní zvony, nikdo nemusí ronit slzy nad uzlíčkem ztraceného neštěstí.

nemohu

Zkusíte začínat znovu.
Zas a znovu, jako každý den, jako každou rotaci.
Všechny ty odřezávané chvilky, po kterých se zapráší. 

Padající prach vytvoří různé věci.

Tam uvnitř.
Nostalgie se všemi smutky

každou bolestí

každou radostí

jak vnímání světa skrz zaprášené dno sklenice. 

Vzdálené slunce klidu, vzdálené památky bouří.
Nechávat se unášet zpět v proudu, který neproudí.
Zas a znovu. 

A znovu. 

Do konce všeho

než nastane opakování.

Už jsem začínal znovu a zas víckrát, než by mi bylo příjemné.
Lidská přirozenost, podvědomé pnutí, cvičené skrz vlny historie člověka, nás volá ke stabilitě a klidu. Klam pro zachování se.

A nikdo nestaví tak rád zámky na tekutém písku jako já. Co zanikne, zaniká. 

Oblak prachu padající z věcí co se míhají v prostoru. 

Často si zalezu do proudu, co nikam neproudí, a vidím barvy věcí co jsou dávno minulé.

Cítím porážky a hrozby, co stěží existují v přítomném.

Každý nový zánik rozšiřuje proud bez proudu. 

Občas se bojím utopení.

Bez posunu ve smítkách minulého se svět stává, ale stojí.

A smutek. Smutek máme všichni stejný.