Loučení.

To těžké loučení se s něčím

co je jen iluzí

to loučení s identitou

která mi nepatřila

tváří v tvář přicházení nového

co nepřišlo výbuchem

ani osvícením

ni lusknutím prstu

 

Přicházení nového

jiného i stejného

kdy můžu sundávat masky

prorostlé

zatvrdlé

přirostlé

popraskané

ošoupané

a špinavé.

 

Přicházení nového

kdy už svět nebude prkny divadla

bude pouze koexistovat

potvrzovat nezúčastněně mojí existenci

která masky odloží

snad rozpustí

někdy se vrátí

ale budou jiné.

 

To těžké loučení se s něčím

co bylo známo

ale známé to nebylo

ty vrstvy balastu

oprav a úprav

aby vše sedělo

jak má.

 

Přicházení nového

cizího ale tak známého

pocit bezpečí

který tak vytrvale chyběl

ztráta hněvu

který tak vytrvale bušil.

 

Obnova je tichá

a pracná

cesta po prašné cestě

kdy cíl je i není místem. 

Normální

Je to normální

nebo je můj mozek mimo váhy

výchylky

jinde než je běžnost

musím se napít abych tvořil

abych viděl jasněji

abych to citíl

a po týdnech abstinence

a podpůrností

a úporností

a všeho toho odříkání

kdy stres vyrostl do obra

já si dal trochu

 

najednou

 

vidím zas věci jak jsou

a chci tvoři

ne myslet na peníze

ne se tázat jestli je tahle úzkost ok

jestli jsem už normální

jestli už funguju jako ostatní

i když jsem mimo

mimo

mimo

mimo vše a přitom uvnitř

jen drážděn

provokován

 

nelíbí se mi to

když se pak cítím líp

když vidím

vím

tvořím

svědčím

tomu všemu co jest.

Hledat.

Nadzvednout každý kámen

zatáhnout za vše co trčí

střepy létají vzduchem

bodají do očí

ale pořád hledám

a hledám

hledám to dítě uvnitř

někde se krčí, bojí, křičí

jeho křik zvedá vlny

tak vysoké

tak vysoké.

 

Prosmíčit každý kout

otevřít všechny dveře

okna

čekat na svit

někde ho najdu

pořád se bojí

křičí a pláče

najdu ho

najdu. 

V pořádku.

Nikdo nikdy neuvidí

žes někde krvácel

támhle na rohu

tuhle v koutě

tady a tam

po kapkách vlastní příčetnosti

neustále bičován nikdy nekončícím proudem zkoušek

na které si nebyl stavěn

čistě jen 

sám

ve své hlavě.

 

Nikdo nikdy neuvidí

co vše si přežil

to je v pořádku

měl bys to vidět hlavně ty

sám.

 

Jsi člověkem

co přežívá 

prožívá

stále žije

protože ses vzepřel

myšlence na konec.

 

Je to v pořádku.

 

 

"Červen je Měsíc duševního zdraví mužů." 

Zář.

První viděla mou svatozář

v odrazu kaluže benzinu

ve špatném světle zářivek.

 

Jiná mě viděla skrz svou matku

jen další nepotřebný frajírek

co chodí sem a tam

vábí tu a tak.

 

Další dala na ruku své srdce

věřila, že jí ochráním

zachovám

postavíme společnou budoucnost.

Ale já zapálil ohně.

 

Tolik deziluze pro jednu duši

tápající

hledající

cestu

co vede pryč

z nicoty.

 

Myslel jsem

že jsem s nimi

tak blízko

miloval

tak silně

ale vždy sám

nikdy je nepustil blíž

ukázal jizvy

a nepustil dál.

 

Jedna viděla ztraceného světce.

Jiná odraz někoho, kdo pomůže k rebélii.

Další věřila, že mě zachrání.

 

Balíček všeho uzavřeného ve všem

dostává se to ke mně až teď

uvědomění

světla neshod všeho

prokletí ubíhajícího času

dým ničeho

zlozvyk retrospektivy

odmítnuté lásky

destrukce

žádnou nezajímá prázdné

Promiň.

 

A v chaosu se objevila

ta jedna

rozbila světla svit

nechala mě ve tmě

toužit po světle

které tam mělo být

jasné a čisté

vysněné

ze zvyku

 

zbylo mi jen tápat

a bojovat

dostat

a sledovat

ničit

a uvadat

věřit

a umírat.

 

Snad odplata

snad souhra všeho

vesmírná hra

kdy mě mrzí a bolí vše pozdě

tak strašně pozdě

tolik času jsem jim utratil

tak něžným tvářím

zatím co jsem se potácel

zmatený

v sobě

pro sebe

 

a hledal

doufal

věřil

že snad najdu

lásku.

 

Odraz klasické lži

na talíři iluze

kterou jsem krmil každou

která přišla blíž

i sám sebe

aniž bych znal svůj podvod

doufajíc

že najdeme klíč k mému vězení

i když ho mám u sebe

celou tu dobu.

Světla a tmy.

Světla, tmy

konce, začátky

najednou vidím

zase dýchám

a existuji

bez tíhy

shazujíc staré

doopravdy

odlehčujíc úděl.

 

Světlo svítí víc a víc

otáčím se, mapuji

kolem dokola

ve tmě už neslyším křik

ten hlas

shazující

ponižující

ničící snahu

můj hlas.

 

Věci nevyřčené jsou mazány

zas je tu světlo a stíny

ale už mě neděsí

jen jsou

vrhám je.

 

Nedusím se

dýchám

vím kde jsem

začínám tušit kdo jsem

udržuju světlo abych mohl mapovat

kráčím, aniž bych padal do děr

mnou nachystaných odrazy všeho

jen udržuji světlo.

 

Končí tma

odchází bouře 

na obzoru nevidím mraků

bylo ukončeno.

 

Osvobozen

bez utrpení a strachu.

Déšť.

A vlny stoupají a klesají

je před deštěm i po dešti

svět kráčí a kráčí

život svítí a zhasíná

a vlny stoupají a klesají.

 

Šedivé bezčasí

vzpomínka na těžké mraky

vědomí opouštění a vysvobození

ty kameny konce na zádech

a ve vzduchu je cítit déšť.

 

Ona kráčela hrdě

a vychovávala a starala se

bohabojná

a měla i zlozvyky

a měla to i ono

a měla ráda lidi

milovala rodinu

a byla milována. 

Začalo pršet.

V dálce je slyšet hřmění. 

 

A vlny stoupají a klesají.

Odraz mraků v kalužích

rozmazán dopady kapek.

Život zhasnul.

 

Dojdi pokoje.

Vystoupej nahoru.

Myslíme na tebe.

Nezapomeneme.

 

 

 

Věnováno mé tetičce Hance, která nás opustila 20.01.2026