Všechny ty chvilky

Celý život jsem čekal, že něco přijde.
Něco velkýho.
Něco, co mi roztrhe hruď, rozsvítí oči, přesvědčí, že „tohle je to ono“.

A mezi tím pálení mostů, vztahů, sebe.

Utíkal jsem od lásky, která mě neohrožovala, 

posledlý myšlenkou, že když to nebolí, není to skutečný.
Utíkal jsem do lásky, která mě dusila, 

věříc, že kde je bolest, je pravda.
A pak padal.

Rok. Ticho. Tma.
Nikdo nezavolal.
A já se stejně zvedl.
Protože jsem přežil.

Dlouho jsem si myslel, že moje bolest je moje identita.

Že když ji pustím, nezůstane nic, co by bylo zajímavý.

Že když přestanu trpět, přestanu být opravdový.

 

Ale nebyla to pravda.

To mě jen svět naučil, že člověk je slyšet, až když křičí.

A já se chtěl slyšet.

 

Pak přišla ona.

Bez hluku. Bez scénáře.

Bez touhy mě měnit.

Bez potřeby mě chápat – stačilo být.

 

A já poprvé pochopil,

že možná nejsem ten, kdo trpí.

 

Možná jsem ten

kdo přežil.

 

Teď už nemusím čekat, že mě někdo zachrání.

Protože už umím zachránit i sám sebe.

A jsem s ní.

Necítím bludné lhané prázdné TO ONO.

Necítím výbuchy.

ani propasti

žár

hněv

bolesti

Někde mezi tím je ticho.

V tom tichu jdu dál.

Bez potřeby spasit svět.

Bez potřeby rozumět všemu.

Jsem muž, který vypadl ze své vlastní legendy.

Nemám nálepku. Nemám vizi.

Mám vědomí, že jsem tady.

S ní.

A to stačí.

 

 

Mějte se. Jdu dál, jdu pryč.