Tady sem vyrostl.

Hromadu dob sem si myslel a nemyslel

a nějak to proplouval a ono to vycházelo

a potkával a ztrácel. Klidy vánoc, narozeniny

výlety, pozornost, láska

rodinné rozbroje, růst bez dozoru

opuštěnost

vlčení všech vlčení a samorostlost v nádherný době.

Všechny ty hřiště a pobíhání. A videohry. A tv čas s rodinou.

Problémy, rebelie, mladí

Večeře obědy s rodinou, v chudobě ale pořád v dobru.

těžkosti

Pořád jsem věděl, kam patřím a že mám kam se vracet, do dneška to tak je.

I když jsem rád utíkal. A schovával se. A nemyslel si.

tak nějak čas plyne a já vím kam se vracím

a kde je ta moje pravá síla, původ

A už se neschovávám. A už tady prostě jsem.

Zastavit se.

Protože jsem poznal jaké chyby dělají moji hrdinové

nehodlám je napodobit

nehodlám je opakovat

držet pořád to stejné, vzorec naučený z první zkušenosti.

přitom to nedává smysl

Chci se jenom zastavit.

nadechnout

vydechnout

porozhlédnout se a jít zas kupředu.

Dejte mi klid.

Dejte mi štěstí.

Najdu si klid a najdu si štěstí.

sil je vždy dost

Plavba.

A co když si přeju vyšší naděje?

Co když vím, že na ně mám nárok.

Co když na ně máme nárok všichni.

Naděje na to, že to bude lepší

naděje na to, že bouře utichnou

a loď se vrátí zpátky domů.

Po mořích v bouřích splašených

v nocích temných jak hlubiny vesmíru

v biblických deštích z nebe zrozených

pořád věřit ve vyšší naději.

Já budu věřit,

já se budu snažit,

já domů dopluju.

Spásy

Šedivé deky

úmrtí světla.

Nulové vděky

a nad chybou hřměla

samota.

Zlotřile poddajné pocity.

Uvnitř a bez spásy

umírat pro krásy.

V době prázdnoty.

Tikající.

Tikání času
a venku závěsy mraků
momenty ztrát
jak duch v místnosti.
Je to únava, je to všechno
měnící se krajina
vše je pohyb
vše se sype
jak písky hodin.
 
Jsou dny 
kdy nevím jak dlouho vydržím
a jsou dny
kdy vím
že vydržím do konce.

Labyrint.

Přišel s přáním smrti

do opuštěné místnosti.

Bez oken, jen svit svíčky.

Přišel s přáním smrti

do opuštěné místnosti.

Už nechtěl vyjít.

Svíčky svit 

tichá opuštěnost

labyrint pocitů 

ve stínech.

Nikdy se neměl dostat

do opuštěné místnosti.

Přišel s přáním smrti.

Osvobodit.

Tolik zbytečné bolesti. 

Ten nekonečný kruh utrpení odírá kůži a člověk padá,

na cestu plnou sole.

 

Moje vůle zůstává nezlomena,

ale já nevím kolik toho zvládne, 

než praskne.

 

Nemám rád koncept samsary.

Nemám rád nikdy nekončící kruh utrpení.

Nemám rád ztrácet milované.

 

Oslabená síla, ale cesta vpřed.

Oslabená vůle, ale neustálá snaha.

Vzadu

Hodně věcí se umí měnit
Rychle, proud času omílá úlomky minulosti.
A je to v pořádku.

Jsou věci

kdy člověk hledá smíření

cesty

tam do údolí.

Chceš mít klid teď

a hned

ale ležíš v suti

vztekáš se

pro něco

co nepotřebuješ.

Tichá závist jako jed
po kapkách.
Do kávy!

Na hromech vstáváš
a v tobě je šedivo.
Ty se na to díváš.

Stezky jsou, cesty existují.
Klid přijde.
Nestojíš zaseknut před zdí
On se najde.
tak je to v myšlenkách všední.


Tam někde to je.
Vzadu, když půjdeš dál.

Stezka

Uvádí mě v údiv
jak slabý sem dokázal být

neprat se a příjmat
hádat se a dřímat

Neprobuzen do posledních chvil
snažil sem se o změnu
a z posledních sil
jsem se uvědomil.

Mé minulé já
ten slabý stín minulosti
snažil se mluvit
před nečím obrnit.
Hlásat spásu ve tmě,
tu tichou píseň jenom o mně.

Rány jdou
levá pravá
Pád.

Taková slabost po probuzení
nemoci křičet a řvát
stejně vstávat a chtít se rvát.

Uvádí mě v údiv
jak silný umím být

rvát se a dávat
rozumět a vstávat.


Probuzení přináší klid
kde klid nebyl.

A ta stezka vede do údolí.

Dvě kola.

Někdy mám ten pocit
že bych dokázal v ringu vyřídit Bukowskiho i Hemingwaye
do dvou kol se zřítí kolosy mužské pýchy
mojí ranou
jen proto
že
se necítím dvakrát mírně.

Prostě poslat jasný úder.
ničit legendy
Z nich stávají se stíny, které hrozí
všem neopatrným
na cestách
i když
cesta je vlastně správná.

To je přirozenost.
Ten tok energie řítící se do stran.
stádo splašených koní
rozjetý vlak
Postav se do cesty a poznáš.

noční

Mále noční snahy
o snášení věcí z půdy
absolutně bez převahy
ruce celé od smůly.

Světla svítí
není strachu
vzpomínky
se válí v prachu.

Drobné snahy noci
lákat ke světlům můry
bez výrazné pomoci
smítka snášejí se shůry


Prý,
že mi rýmování nepůjde
stejně to básnické není
Někomu to třeba nedojde
ale rytmus slov vše mění

Jak starej Jack uprostřed ničeho
po kusu satori tápat
vytvořit z toho něčeho
neustále se za tím sápat

najít nápad

uchopit
nezničit

pochopit
neničit

Noci snaha zvláštní
zkusit se někam ztratit
něco snažit se říct básní
a dluh tím sobě splatit.

Šlo by to zastavit
možná ne
prostě se tomu postavit
se nestane.

Plášť labutí.

Na ramenou plášť z per labutí
na sněhobílé klisně uháněla.
Ve třpytu hvězd
skrz noční chlad
krajinou stínu projížděla.

Zlatohnědá aura jejích vlasů
lákala k následování
oni spatřili její krásu
a vydali se za ní bez varování.


Plížíc se ze stínů,
věci kryté temnotou noci
zní cinkot jejích řetízků
není mi pomoci.

Přes útlou šíji ke zradě.
Přes vysoké hory k přehradě
Utopit, co vykoupila.
Vykoupit, co utopila.

Jela na sněhobílé klisně
za východem slunce

Tvářila se pyšně.

Jela na sněhobílé klisně
uháněla od všeho bezostyšně.

Je hodina havrana a sovy
jen kvůli mizerovi
a v hromadě momentů vrtkavých
v šatech ze stínu utkaných,
už jen ujíždí ve snech mých.

Krása hodná zapamatování
Smutek hodný zapomnění

vše, co jsem v sobě měl
vlastní teď ona
a dle nepsaného zákona
zapomenu jak její hlas zněl.

Hodina sovy a havrana.
Den labutě a sokola
Schován ve stínu
Za horou splínu
čekám
oči k nebi
nemůžu zůstat sražen k zemi.

Jede na sněhobílé klisně
v plášti z per labutí
a ani čas jí nestojí
za jedno ohlédnutí.

Mosty

Spálil jsem mosty
a bylo mi jedno co je nadruhé straně
Nechť oheň stoupá
a očistí stará bojiště

od vzpomínek
na hořkost
zlost
porážky.

Nechť z ohně vzejde nové místo
kde může psát někdo dál.
Spálil jsem mosty
a neotočil se už nikdy zpět.

Přiložil jsem louč
a
oheň stoupal
včerejšky mizely
jak mlhy.

Za deštivých dnů cítím popel.

Oblaka.

Ve svitu měsíce za oblaky
vprostřed noci

Skrz ztrápení hledám formu
a snažím se postrčit
hranice
toho svého.

Nedýchám pevně svázán
řezající lana
ale svoboda je instinktem.


Ve svitu slunce za mraky
vprostřed dne

Vnitř klidu hledám svobodu
při nekonečném východu slunce
osvobozen
rozvázán.

Dýchám volně.
Je už jen kousek
a jsem na druhé straně.


Přeřezala si lana.
Zastavila bouři
a
převedla přes propast.

Zůstanu s tebou.
Zůstaň se mnou.



mosty přes propasti bývají dlouhé
                   ale další kousek světa
tam na druhé straně
                                 nás očekává

Over and over, the light hits the dusk.

z ledu

Skrz černý les září vějíře diamantů
davy kráčející mrtvou krajinou pouště
kde zděšený tulák utíká před maskou strachu
slyší tiché úpění bolestivého utrpení

zřím pravdu pod nánosy smrti
a zůstávám v tichém znepokojení
kde pravda je zrcadlem masky.

Mraky a temné stíny
vytrácí se kontury.
Existence je darem.


Vše je tiché a zaniká
hukot ledového větru entropie


Vše je bojem za svobodu čistoty ducha,
jsem skryt v jistotách vlastního pohybu
a neústupnost hranic
v zemi duše
je neuprosná


Jsou rána bílých mraků
a srdcí
tak teskně zakrytých mlhou.

a východem slunce září vějíře diamantů.

Úsvit.

Jsi zářící naděje klidu
prostupující temnotu starého.
Něžná jak jistota úsvitu
a tichý zpěv noci.

Už nechci ztrácet.
Bát se sebe samotného
a padat do tmy.
Nemám strachu z cesty.


A
v mlhách na úpatí hor
ztrácím bolesti minulého
v hloubi mlčících lesů
našel jsem zářící naději.

S tebou.
Uprostřed všeho.
šeptám ti
všechnu pravdu
a doufám v důvěru.


Chyť se mé ruky.

Nebudeme utíkat
Nebudeme se bát

Z hloubek hvozdů
povedeme cestu ven.


A
v tichu noci
pod hvězdnou oblohou
s chladnou nicotou vesmíru nad hlavou
se naše těla budou tisknout k sobě
provázána jasným smyslem
sdílet dech
sdílet teplo
sdílet naděje.

v tichu noci
pod hvězdnout oblohou
s chladnou nicotou vesmíru nad hlavou
v pevném objetí těl
beze strachu
počkáme na úsvit.

Už nechci.

Odhalil jsem sebe
Jak plátno plné šmouh
a kaněk.
Nejsem čistý.
Mám v zádech
ZLO
Ale ty jsi mě doběhla

Přestat se stydět
Dorazit do bodu
kdy pravda je lepší než lež

Já už nechci hrát.
Jsem hrdina
a ne z knih
Jsem hrdina
co býval často bit.

Za to že věřím
Za to že se snažím
aby to bylo lepší

Nejsem hrdina
držím víru
Než se rozpadnu
a zmizím
jak stín

Stačí důvěra
a bouře nebudou

Už nebudu slepý.

volání v dálkách

Kdybych kreslil do písku své jizvy
příjde vlna a zahladí je

kdybych se rozhodl, že budu hořet bolestí
příjde déšť a uhasí mne

kdybych se snažil ničit to dobré
příjde ona a zastaví mne

Chytne mé ruce.

kdy
kdy zas budu celý
kdy zas budu v pořádku
kdy

nic neříkej, já to vím
Tuším.
ten moment, kdy uvidím
smaragd tvých očí
Pochopím.

Jsi vlna
Jsi déšť
Jsi sebou samou

Neříkej nic.
Stačí mi na tebe pohlédnout.


Chyť mě za ruce.

I could lift you up
I could show you what you want to see
And take you where you want to be

sny

Kolik času mám.
kolik
Chladné šedivé ráno
prokvetlé světlem

dostatek času
Všechen čas.
třeba vše zas půjde
třeba vše už jde.

jdu naproti.
Chladná rána plná světla
sny s dotykem
ve snu nemá čas váhu.

ztracen

Já to ztratil
našel
zahodil
ztratil znovu

Vidím to, vím to

cítím to

Je to pryč.
lusknutí prstu zničeno
ale přísahám
bylo to tam

Byl jsem ošálen
v mlze při bouři
vybral špatnou cestu
cestu střepů.

Zničený

plný víry v lepší zítřky

došel jsem

viděl, že na konci nic není

trpěl jsem

Já to ztratil.
Byl jsem tam.
Znám rozcestí
šel jsem střepy...

Nelitujte blázna. Oslepl.
A jeho kříž je příběhem.
Přemýšlej na rozcestí.
Věř.

popela bylo dost. Žij.

lámání

Slyšel jsem lámání ledů
už zdaleka
Chladný hrob a dýky.

Já to procestuju.
Skrz
naskrz.
Nemám strach.

Jsem stokrát ztracen a nalezen
jsem stokrát bit a stejně naživu

nebojím se
    dýk
protože vím
že přicházejí.

Zlomit víru.
to už jsem slyšel
Ale zkus to.
Pojď a zkus to.

Zastraš mě
zkus mě zničit
zkus mě ponížit
vrátím se.

Ledové dno je mi domovem

Nebojím se

 

Slyším lámání ledů.

duch domu

Jsou stíny a světla.
Každého dne vychází slunce
každý den vyvstávají naděje
a život

Stříbrné lano kotvy vytahuje.
Lodě dávají se do pohybu
moře není v bouři
nemusí být v bouři

Něco jsem si nachodil,
křížem
krážem
zažil něco dalšího a znovu
byl jsem zakopáván zaživa
zapaloval jsem vlastní dům
křičel a měl ruce plné popela
oslepl jsem

                     zapomněl jsem

léčil se abych byl znovu poškozen

Přesýpací hodiny odbíjejí

těžké kameny se tiše řítí

viděl jsem bažin

brodil se

viděl jsem mizet to jisté

modlil se

Jenže.
jenže
Zlo nevydrží, zlé se vytrácí
Jsou stíny a světla
Každého dne vychází slunce.

Sleduji krajinu uvnitř sebe
začínám jí znát
vím kam chodit i když je to těžké
vím že nemusím zapomenout.

Jsou světla. Jsou stíny.
jsme prach hvězd
díky ní jsem si to uvědomil.
Jsou světla.

je naděje

Štít.

Šokuj mě
potřebuju překvapení.

Šel jsem do bitvy s jasnou vizí vítězství
deště šípů přežíval
rachot bojů mne ohlušil
a přec se nikdy nevzdal.

Šokuj mě
nepotřebuju překvapení.

Na kolenou 

před koncem 

snil jsem dlouhý sen

že roztrhají se mraky a já opět povstanu.

 

Na kolenou 

při konci 

se probudil a viděl

temná oblaka. 

a pod sebou

krev a bahno.

Šokuj mě.

Potřeboval jsem to.
Vstal a počítal padlé.
Pohřbil to, co bylo třeba.
Zahodil štít.

Šokuj mě. Už mě nepřekvapíš.

Potkal tě uprostřed pole
žádné jiskry
už sem nepatříš.
Já vstal, vzal svoji porci lží.

Už sem nepatřím.

Vándrákům vandr

Běžte si něco najít.
víteco
třeba něco malého.
Oblázek z potoka.

Běžte se nějak najít
vítejak
jen po troškách.
Jako střípek zrcadla

Nechávejte si cestičku drobků
ať se neztratíte a neztrácíte
čas
Po té cestičce vás někdo najde.
 
Nikdo z nás není ztracen.
Běžte se najít.

And I am lost
And not found

Duje

A vítr fouká, duje, ze své sluje.
Tři.
Vajgly v životě típnutý.
Necítím se špatně, to špatné mne dohání
v momentech
kdy nejsem připraven
kdy jsem odkryt všemu
všemu tomu co by mne ovlivňovat nemělo.
Píšu pod čarou a pod parou
při špatném světle a přitom jiné světlo,
SVĚTLO naděje,
ZÁŘÍ.
Odhazoval jsem, bránil jsem, a proč?
Pro pocit vnitřní vnitřnosti?
Sestrojil jsem si okovy sám na sebe?
Nevěřím.
Věřím ve vyšší krásu, která nechodí KOLEM.
Ale potkávám jí všude
a chodí vstříc připraveným.

Jsem romantik?
Ano! Beznadějný, ale nepřestanu.
Mám bolesti a strast, ale jako hromada prokletých básníků odmítám se nést proudem.
PROTOŽE věřím,
Že z jitra proud světla večernice mne pohladí
a
ukáže cestu.

Věř a JDI.

nemusíme

Proč musíme všichni trpět?

Nejde to přeskočit? Povznést se.
Je to struhadlo, které cítím na své kůži pokaždé, když si uvědomím
že nemůžu zachránit všechny.

Ale já věřím, že můžu.

Nemusíme trpět.
Stačí se vyvázat a pomoct.


be kind to those less fortunate

Krátkost

Udělat si kafe a o něco se pokusit.
Člověk se protáhne, probere a začne se přesunovat od jednoho k druhému.
Potácivá chůze brzkého rána
a za oknem ten zvláštní našedivělý poklop polojasna probouzejícího se dne.

Kafe. Odstát pár minut. Černé jak díra v realitě.
Cigáro. Zapálit. Hořké jak porážka.

Bitvy jsou a budou.
Na bitevním poli myšlenek, po kolena v bahně,
se válka neprohrává, ale neustále vede.
Bitva je jen průvodcem a tříditelem chyb.

napít se kávy
vyfouknout dým

Je třeba obírat padlé myšlenky a události o střepy do mozaiky.
Podvědomí vám nepomůže, brodit se a hledat to a ono.

o něco se pokusit

I've got the spirit, lose the feeling, take the shock away.

a utíkat

Víte, co cítím?

Všechno a všechno možné.
Nadechování a vydechování, pomalé přemýšlení.
Jako ten línej déšť v oknech. Trocha chladu a šeď na obloze.
Všechno se probouzí.                                    usíná

Už sis kopal jámu? Já jsem jí kopal několikrát a v tomhle exceluju.
Kopat jámu, podřezávat větve. Slepost k účinkům.
Bohužel to není možné sdílet, je to osobní umění a sem si jistý, že vy máte v sobě něco obdobného.
Pododobného.
Kopat hroby, ustupovat, mizet.
Jisté umění úniku. Každý z nás je Houdini.
Hozen do hloubky v bedně, spoután. Odemknout pouta, vylézt z bedny, vynořit se.
Vím co myslím. Vy víte, že víte co myslím. Umění úniku.
Silné, slabší, utlumené,

ale volá to.

Tísíc cest, ale volím jednu. Je to tak jak to je, unikání a lži jsou uměním sebeobrany,
vědomě
podvědomě.
Ale to není to důležité. Máme jeden dílek mozaiky.
Bránit se věcem, když se člověk cítí ohrožen.
Tiché stavění hradeb a hodiny tikají.

Já už se nechci bránit ani stavět
můžu prostě zdrhnout?

Zamíchej soucit a empatii.
Zamíchej jak moc vážně vnímáš morálku.
Zamíchej vlastní vnímání toho co jest.

A teď zvládnout přemýšlet?

třeba utíkat?

A jsme.

A víte co
jestli se někdy rozezní zvony na počest mé smrti.
bude to jen dobře
Celá cesta vedla a nevedla.
Vedle
Tam.
Nebudu se litovat a nechci se litovat
lítost je milá
pokud chodí odjinud.

Já šel skrz mlhu a viděl hrdiny umírat.
Cítil sem jak moje uchopení povoluje.
Hrdina co byl, již není, zemřel jako člověk.
Odraz zrcadla.

A my všichni
VŠICHNI
Jsme lidé a smrtelní.

Až se rozezní zvony, nikdo nemusí ronit slzy nad uzlíčkem ztraceného neštěstí.

nemohu

Zkusíte začínat znovu.
Zas a znovu, jako každý den, jako každou rotaci.
Všechny ty odřezávané chvilky, po kterých se zapráší. 

Padající prach vytvoří různé věci.

Tam uvnitř.
Nostalgie se všemi smutky

každou bolestí

každou radostí

jak vnímání světa skrz zaprášené dno sklenice. 

Vzdálené slunce klidu, vzdálené památky bouří.
Nechávat se unášet zpět v proudu, který neproudí.
Zas a znovu. 

A znovu. 

Do konce všeho

než nastane opakování.

Už jsem začínal znovu a zas víckrát, než by mi bylo příjemné.
Lidská přirozenost, podvědomé pnutí, cvičené skrz vlny historie člověka, nás volá ke stabilitě a klidu. Klam pro zachování se.

A nikdo nestaví tak rád zámky na tekutém písku jako já. Co zanikne, zaniká. 

Oblak prachu padající z věcí co se míhají v prostoru. 

Často si zalezu do proudu, co nikam neproudí, a vidím barvy věcí co jsou dávno minulé.

Cítím porážky a hrozby, co stěží existují v přítomném.

Každý nový zánik rozšiřuje proud bez proudu. 

Občas se bojím utopení.

Bez posunu ve smítkách minulého se svět stává, ale stojí.

A smutek. Smutek máme všichni stejný.