nemohu

Zkusíte začínat znovu.
Zas a znovu, jako každý den, jako každou rotaci.
Všechny ty odřezávané chvilky, po kterých se zapráší. 

Padající prach vytvoří různé věci.

Tam uvnitř.
Nostalgie se všemi smutky

každou bolestí

každou radostí

jak vnímání světa skrz zaprášené dno sklenice. 

Vzdálené slunce klidu, vzdálené památky bouří.
Nechávat se unášet zpět v proudu, který neproudí.
Zas a znovu. 

A znovu. 

Do konce všeho

než nastane opakování.

Už jsem začínal znovu a zas víckrát, než by mi bylo příjemné.
Lidská přirozenost, podvědomé pnutí, cvičené skrz vlny historie člověka, nás volá ke stabilitě a klidu. Klam pro zachování se.

A nikdo nestaví tak rád zámky na tekutém písku jako já. Co zanikne, zaniká. 

Oblak prachu padající z věcí co se míhají v prostoru. 

Často si zalezu do proudu, co nikam neproudí, a vidím barvy věcí co jsou dávno minulé.

Cítím porážky a hrozby, co stěží existují v přítomném.

Každý nový zánik rozšiřuje proud bez proudu. 

Občas se bojím utopení.

Bez posunu ve smítkách minulého se svět stává, ale stojí.

A smutek. Smutek máme všichni stejný.