O můj bože.
O můj bože znova.
Znova a znova a znova a z n o v a;zase.
Kolikrát se mi bude opakovat historie dokola a dokola.
Počkat. samsara (najděte si to)
Pořád běhám, klopýtám, válím se, ležím a spím a usínám. V izolaci i obklopen. Rozumím i nerozumím a kolem mě se převalují mraky bouřek, mraky dešťů, polojasna i skoro-nejasna života. Moje malá posraná soap-opera právě teď a nikdy jindy než v přítomnosti. Nejsem už ani unavený tolik, jako jsem zainteresovaný do sledování té smrště sestupů a vzestupů.
Něco najdeš, je to skvělé, baví tě to a bavíš to a pak to kopne jak zásuvka bez nuláku. Přes kopírák to nikdy není, ale smrdí to vždy podobně. Jsou tu zrady co sypu ze svého rukávu na ostatní, zrady co na mě sypou mraky náhody a pak i zradečky co sypou rukávy ostatních účastníků provozu.
Můj boj se stal vnitřním bojem se snahou o vnější - mám teda opouštět a odpouštět, odpoutávat spoutané a nepoutat, nechat plavat a hořkosti si vyplavit někde jinde. Účastníci provozu dokážou být velmi velmi nepříhodní a celá idea jakéhosi sociálního kapitálu mi začíná být až protisrsti scestná a nechutně dementní.
Prostě sem se spálil a napůl jsem to tak trošku zapršel až posral já, z druhé půlky pak vůbec nevím, co to vlastně pršelo a proč mě druhá strana hodila do koše. Mám se z toho zbláznit? Ne. Má se z toho zbláznit někdo kdo tohle zažívá? Ne a ne. Odmítat to, co se děje je až moc slabé. Být naštvaný? Určitě. Pokud naštvanost dokáže člověku nějak natavit ony pocity a sám si z nich pak něco odlije - proč ne. Přetavujeme naše zkušenosti do malých bůžků a sošek co lemují naší cestu. Někdy si je rveme do kapes a nosíme je s sebou. Často nevychladnuté, takže nás pak bolí kapsy a občas se na nohách, co nás nosí, objeví i nějaký ten puchýř - občas i pěkně zahnisaný. Jo, sociální kapitál je nádherná pohádka pro uchyláky se zálibou v kontrole svého osudu diogenés.
Lidi si myslí, že jsem negativní. Což jsem, ale krásně pozitivně. Vidět to strašné mě připravuje na krásu. Myslet na to strašné je orba pole, příprava na setbu krásného a plnohodnotného. Jsem taková ta obyčejná sračka, kapka z kýchance na tváři země. Jedna ze 7 miliard kapek, co si myslí, chodí, jedná a žije to, co může žít.
Nicota objímá a je musí být objata. Zasraný hádanky. Já osobně mám rád svoje lidi a zjistil jsem jednu důležitou věc. Lidé, kteří mě snesou ob víkend, až každý týden a zajímají se alespoň částí svého bytí o mojí osobu, jsou lidé, které si musím ponechat - protože pokud přijmou takovou kapku z kýchance jako jsem já, znamená to, že mě mají někde v sobě přijmutého v částečné části mě samotného (ať si to kdokoliv kdo to bude číst vyluští sám, já se fakt vysvětlovat nebudu).
S tímhle v hlavě můžu být o trošku plnější a o trošku pozitivnější. Nemusím se potom, co na mě lidi zapomínají a já zapomínám na ně, cítit hrozně, protože pomaličku chápu systém. Nemám rád opouštění a chci být milován jako každý z nás. Milován v tom širším -ne mileneckém- pojetí. Být oblíben a mít oblíbeno. Lidé i nelidé, je důležité vážit si lidí kteří nás-vás dokáží přijmout v onom nejširším pojetí vlastní bytostnosti. Ti, co vás přijmou bez nějakého nasazování karnevalových masek a skoků do rytmu píšťalek jsou ty největší poklady pokladů kapitána Kida.
A já začínám velmi dobře vidět kde tydlencty svoje lidi mám a z toho je mi dobře. Ten zbytek potom pomalu upouštějte, opouštějte a z jejich nahořklého železitého jednání tavte a odlívejte bůžky a pamětní desky na tý cestě tao po které kráčíte-kráčíme a kráčet budeme, dokud nás nesežere nicota a nevrátí zpět.
samsara (ne vážně, pokud nevíte, tak si to najděte)
Jeden z takových skvělých lidí mi řekl jednoduchou mantru-nemantru "Buď dobrej!" jak si to přeberete je na vás, ale buďme dobrý.
"i say hello to the people, hello to the day"
Žádné komentáře:
Okomentovat