Jsem unavený. Velmi unavený, ke všemu ještě o něco více, když tuším onu blížící se sumarizaci všeho co jsem nedokázal a pokazil tenhle rok. Úsměvný konec roku sobeckého života jednoho ztraceného psa, který je zablešený, má roztoče a vlastně ho ani nikdo pořádně nechce a on si z toho nic nedělá, tedy na první pohled. Možná se podrbe, možná usne, možná bude vrčet.
Utrácel jsem čas jako bohatýr, lopotil se jak dělnický sen V.I.Lenina a hledal něco, co bych si mohl dokázat, něco, co bych mohl zničit, něco, co bych mohl vybudovat. Když sem to našel a dokázal, tak zjistím, že jsem to spíš pokazil a nic moc sem nevybudoval. Mám v hlavě bordel, takový ten chaotický, jak šum na starých televizích. Čím víc se blíží ona iluze předělu do dalšího roku, zesiluje se mi onen šum v hlavě a z podvědomí a vědomí vybíhají zkazky o tom, co jsem vlastně neudělal. Polariodové obrázky falešných barev a temnějších odstínů, melancholie dobarvená do modra, to hezké ani nevím jestli vidím. Nebaví mě to. Nebaví mě už nic. Nemám žádnou sílu a nemám jí už asi ani kde dočerpat. Protože co si nedokážu sám, tak pro mě nemá cenu a já už prostě nemám sílu a nevím kde jí hledat a koho jsem mohl zatratit, toho jsem zatratil a až cestou skrz doutnající uhlíky se občas ohlédnu do stínů. Život jde dál. Možná bude vrčet.
You might wonder why I'm an asshole
I wonder why I'm so uptight
I wonder why I just don't chill out
And learn how to have a good time
Nebudu v tom sám, ale tohle asi stejně nikdo ani sdílet nechce. Studna se nikdy neotevírá, je vyschlá a i kdyby nebyla, neotevírá se, takže nikdo neví. Sám sobě pravidelně říkám - jsi sebelítostivost sama a je mi z tebe špatně, měl bys být ještě o kus tvrdší, ještě o kus nenávistnější k sobě a tím se popohánět dopředu a začít zanechávat jen krev a pot. Trestat se za věci co jsi provedl a trpělivě čekat na nějaké znamení vykoupení. Našel jsem se v práci. Krvácím tam, potím se, ztrácím nervy a ztrácím iluze o lidech. Zapomínám se a už začínám chápat onu stereotypní mantru co nás drží při živote. Opakování životních rituálů. Vstaneš. Pracuješ. Spíš. Opakuj pětkrát za sebou a pak se jeden den bav a zkus zapomenout. Sedmý den vzpomeneš na všechno a cyklus se ti zopakuje.
But sometimes I'm scared right out of my mind
And sometimes I just get angry
Because I've been let down by the people that I love
But I will not let down the people who love me.
Ukuřuju se k smrti a cítím na sobě dotek minulosti. Historie ve mě se opakuje po vzoru dědy. Jsem jeho dědicem, ale odmítám nést znamení až do detailů, jako je jeho propíjení velkých částek a prokuřování 40 cigaret denně. Dědu jsem nepoznal. Je pryč. Třeba by jsme si rozuměli, ob generaci by ve mě viděl něco ze sebe a já bych se v něm vzhlédnul a všechno by bylo lepší. Už existuje v mé mysli jen ona vybledlá polaroidová pohlednice z dětského pískoviště, děda a maminka sedící vedle sebe a povídající, hlídající. Dobré věci odcházejí, prázdnota je místo v životě.
Původně to mělo být o zradě. Ale mě nikdo nezradil, protože co si zasloužím to dostávám. Smiřuju se s sílícím šumem směrem ke konci roku. Reminiscence co nikam nevede.
Třeba z ní kápne satori.
Možná usnu.
theres no moral to the story
its just my story and i hope i havent wasted too much of your time.
