Crossroads, one million miles, I'm kicking up dirt when I walk by.
Rušte okovy, choďte po světě, svádějte boj s ďáblem chtivosti a nenávisti, jehož trůnu jsme otroky. Nemůžu dál chodit s touto nemocí po světě a jen jí tiše tolerovat a lhát o ní. Lhal jsem si spoustu dob jen proto, abych o nich v závěru tvrdil něco jiného, což mi mělo přivodit jen bolest (hloupé sebeobdarovávání). Obrátil jsem se dovnitř, společně s mým vztekem. Vztek odbrácený dovnitř je deprese, deprese nikam nevedou, je to jako kaňon, na jehož dno nikdy nepřistane ani jeden paprsek slunce. Prázdný, mrtvý kaňon prohry, ve kterém jsem si chůzi jen představoval, nikdy jsem do něj nevkročil jinak než lží, lží kterou jsem vyprávěl sám sobě a nutil se věřit.
Je čas se probudit a ještě důležitější je vstát z postele a něco dělat. Vylezme z jeskyně našeho ega a pojďme hledat oheň, u kterého se zahřeje celý kmen. Materialitu stranou, tohle je vnitřní putování po divných stezkách, které si člověk nechce přiznat, přirozenost je lenost, lenost zabíjí možné šampiony. Věřím, že skoro každý má moc něčím se stát, každý má uvnitř ohromný oheň, někdo je od něj ale tak daleko, že z něj stěží vidí jiskru na horizontu. Mluvím o hodnotách tak fundamentálních, že třesou naší přirozenou stavbou duše. Pěstovat čisté dobro, které si nebere a neotiskuje v činu kus ega. Nikdy nic nedostaneš, pokud ostatní nedají. Nedá se chodit život od života s vězeňskou logikou "služba za službu" a očekávat neočekávané kdykoliv se pro někoho přetrhneme. Mluvím z vlastní zkušenosti, stravovanou ohněm hněvu, založeným uprostřed suchého lesa.. Oheň je pod kontrolou, ale stačí jeden suk v polenu, lupnutí, vystřelení jiskry do suchého lesa a začne požár, ve kterém někteří muž chtějí vidět svět jen hořet. Konverze k milému a osvobozujícímu, křižovatka tvrdého života. Není těžší zkoušky života, než čistota a šíření nesobeckého dobra. Jestli na to mám? Určitě.
Čeká mě ještě dlouhé putování skrz různé zkoušky, musím přestat kouřit a nadále budovat chrám kde sídlí má duše, musím zničit lpění (někdy nesmyslně silné, živené jen radostí z bolesti), musím pěstovat dobro a zasévat stromy pořádku, potřebuji nadále poznávat a být otevřen. Přeju si důvěru ostatních, vzhlížet na sebe navzájem z našich vnitřních hor a kopců, křičet do vzduchu těžkosti, které se pak promění v mraky a běhat z kopců a do kopců se navštěvovat a slyšet všechny příběhy, sdílet pocity, ne plytké řeči. Nechci pohledy skrz prsty na to kdo-co jsem a kdo-co jsou ostatní, žádné výběrové řízení na to kdo je lepší jako doplněk k mojí osobě a má svůj "kredit" (jak hrozné a nemocné je dělení pánů a kmánů). Kdyby se kniha víc nesoudila, než soudila podle obalu, byl by svět mnohem spokojenějším místem, zpomalenějším, méně hektickým, znajícím. Vidět a vědět, že letmým pohledem se člověk nic pořádně nedozví. Agitace znějí krásně, skutečná cesta je pak inspirujícím hledáním paliva pro další postupy, skrz rozeklané vrcholky skal pochybností, ledové planiny nenávisti, dusivé temné hvozdy závisti. Chci lidem nosit alespoň třísky a troud, aby si na cestě mohli rozdělat oheň a zahřát se. Jít zpátky na světlo, ve kterém stojíme všichni. Na konci cesty sedí mudrc, naše zrození-jednota-přirozenost a ten sejme pásku z našich očí. Uvidíme světlo zase naplno a pochopíme.
Vše je jednota a dokud to člověk neuvidí, nebo se nebude snažit to přijmout, tak se bude bát smrti a nejen jí. V očích lidí, které potkávám vidím žhnout velké ohně možností a síly.
Nenechme se oslabovat.
It's like I'm walking through this kingdom of time
Thus far I've done lost my mind
Only to find the other side.
I'm still young having mystic visions
Of the one, I hear the hum, the melody comes
Rushing in like some wind.
Matisyahu - Crossroads
