Still sound

Deset dní a stále ticho. Nic moc mě nehryže, ale ani moc nepřemýšlím. Chvilku zlobí počasí, chvilku je morbidně zábavné.. Jak kdyby někdo březen posunul na leden/únor. Vyhovuje mi to, nefandím šedivé krajině sněhu, panelů a asfaltu - je to ospalá mrtvolnost co sálá z města a ovlivňuje žijící. Chvilku to může nějakým způsobem fascinovat, nebo dokonce inspirovat, ale pochvilce ten pohled bolí - pokud nejste zarytý urbanistický fanoušek nebo nihilista na volné noze.
Nevím čím to je, jestli jsem stanul na prahu zbytků hybernace a pohodlnosti, nebo sem si s rýmičkou a kašlíkem zazvonil umíráček a teď čekám v márnici na svatební košili. Nic se neděje. Nic zvláštního, nic seriozního, kromě přítomnosti, alespoň tak to vidím. Přítomnost utíká skrz minové pole a i když vše exploduje, nic jí nezastaví. Složitá tapiserie všedního žití, moc vláken co se proplétají, moc všeho. Zas mi nevoní slovo přizpůsobit se, ale zároveň si moc dobře neuvědomuju, jak má člověk vlastně fungovat ve společnosti-kohokoliv/jakékoliv a co slovo přizpůsobit se vlastně znamená doopravdy.
Co teď, co potom.. Na povídku sem sáhl jen tak zběžně, mám až moc nápadů a až moc málo energie si je poznamenat, moje hlava je divadlo plné špatných herců, divných textů a nulové nápovědy - nevadí, to se přece zlomí, jako vždy a vše.
Leden je pryč. Únor je tu a jsem na něj zvědavý. Leden totiž nestál za nic (povětšinou). Navzdory tomu, že to má symbolizovat dveře do nastávajícího roku, okolnosti mě nutí tenhle měsíc celkem nenávidět, protože o práh "dveří" sem si nakopl palec. Mým předpokladem potom je, že únor bude lhostejně aktivní navozování nových zvyklostí pro přežití a další rozvoj. Něco nového, něco jiného, něco starého.. A v závěru je změna jemné chvění vzduchu nad radiátorem. Je život přímka nebo jen úseč?