Still sound

Deset dní a stále ticho. Nic moc mě nehryže, ale ani moc nepřemýšlím. Chvilku zlobí počasí, chvilku je morbidně zábavné.. Jak kdyby někdo březen posunul na leden/únor. Vyhovuje mi to, nefandím šedivé krajině sněhu, panelů a asfaltu - je to ospalá mrtvolnost co sálá z města a ovlivňuje žijící. Chvilku to může nějakým způsobem fascinovat, nebo dokonce inspirovat, ale pochvilce ten pohled bolí - pokud nejste zarytý urbanistický fanoušek nebo nihilista na volné noze.
Nevím čím to je, jestli jsem stanul na prahu zbytků hybernace a pohodlnosti, nebo sem si s rýmičkou a kašlíkem zazvonil umíráček a teď čekám v márnici na svatební košili. Nic se neděje. Nic zvláštního, nic seriozního, kromě přítomnosti, alespoň tak to vidím. Přítomnost utíká skrz minové pole a i když vše exploduje, nic jí nezastaví. Složitá tapiserie všedního žití, moc vláken co se proplétají, moc všeho. Zas mi nevoní slovo přizpůsobit se, ale zároveň si moc dobře neuvědomuju, jak má člověk vlastně fungovat ve společnosti-kohokoliv/jakékoliv a co slovo přizpůsobit se vlastně znamená doopravdy.
Co teď, co potom.. Na povídku sem sáhl jen tak zběžně, mám až moc nápadů a až moc málo energie si je poznamenat, moje hlava je divadlo plné špatných herců, divných textů a nulové nápovědy - nevadí, to se přece zlomí, jako vždy a vše.
Leden je pryč. Únor je tu a jsem na něj zvědavý. Leden totiž nestál za nic (povětšinou). Navzdory tomu, že to má symbolizovat dveře do nastávajícího roku, okolnosti mě nutí tenhle měsíc celkem nenávidět, protože o práh "dveří" sem si nakopl palec. Mým předpokladem potom je, že únor bude lhostejně aktivní navozování nových zvyklostí pro přežití a další rozvoj. Něco nového, něco jiného, něco starého.. A v závěru je změna jemné chvění vzduchu nad radiátorem. Je život přímka nebo jen úseč?

There's more...

.here´s more to this life
that you don´t seek
and that makes you weak.

 Jsem zas v bodu, kdy si musím začít vymýšlet nad čím dále přemýšlet. Ještě dva dny zpátky byla šedivost a zasněženost města dusivá, teď už je jen lenivě otravná. Jako každá smrtelník se těším na další slunečný den, sněhu to uprostřed šedivé pustiny moc nesluší bez slunečních paprsků. Až zas přijdou, bude sice každý oslepen, ale stejně spokojen. 
Pěstovat snahu uprostřed těchto dnů je divné. Člověk je sám za sebe v otázce hledání pozitivních motivací -  to platí vždy, a zima to jen podtrhuje svojí mrazivou zpomaleností. Není zrovna kolébkou nejpozitivnějších představ a vzpomínek "these are facts".
Nejspíš zkusím napsat něco na téma lenost, možná konečně dokončím povídku, třeba mě napadne něco úplně jiného, dnes mi to moc nemyslí. Někdy bych si přál dodržovat pevné osnovy, které bych si stanovil a přestal mít tak chaotické tendence. Trénink soustředění je úmorný, ale je to nutné zlo. Spal bych.

Člověk nemůže nikdy očekávat, že k němu pozitivní motivace přijde sama. Nic takového ve zvyku nemá, získání pevné pozitivní motivace znamená hodně práce, "práce bolí", lenost zimy tomu nenahrává a člověk rád usne v představě pohodlí, ale...

"Není čas ztrácet čas."

Meanwhile on the screen.

Pomalu ale jistě se snažím neusínat na neexistujících vavřínech.
Zimní prokrastinace je jako těžká deka, při začátku roku mi boj s tímto behemotem nesvobody jde více než dobře, jako správný schizofrenik můžu říct, že jsem rád za svou druhou půlku vědomí, která se změnila v dýchající a žijící organismus skutečně vyvíjející snahu o pozměnění stávajícího bodu života.
Překvapivé je, kolik věcí mi vybíhá naproti a snaží se upoutávat mojí pozornost, úspěšně. Již nadále neponesu prokletí muže, co nemá jasně danou budoucnost, do muže, co si svojí budoucnost sám utváří a sjíždí její svahy pod přívalem vln možností. Není větší radosti pro mě, jako pro milovníka zvířat, než nabídnutá možnost pracovat ve zverimexu a radit lidem, jak se starat o své blízké němé tváře, popřípadě jako podpultovku prodat nějaké to holé radioaktivní morče nebo vejce fénixe. Touto možností vznikla brána ukazující cestu do matky všech měst, stačí jen vyčkat, udělat o sobě dobrý obraz a pootočit cestou. Což já a mé druhé já zvládnem s přehledem, jsem připraven jíst, žít a dýchat úspěch i za cenu bolesti, která mě bude jako věrný pes pronásledovat až k hrobu. Bolest je přítelkyní, díky které nenechám život jen tak utíkat kolem mne.
Během několika dní příštích bych měl dopsat a vypustit své "opus magnum" na téma bolesti, boje s bolestí a snahy žít a nelitovat, trošku raketového paliva pro snaživé. Pokusím se do toho nezaplést a napsat vše jak mi to od prstů chodí, bez zbytečných kliček a obratů. Budu se snažit i dodělat svojí novou povídku o nájemném vrahu z města Mlhy, kterou bych navzdory strachu moc rád odprezentoval. Víc rádoby rozumného blábolení už takhle před obědem nevyplodím. Není to zrovna doba, kdy do hlavy chodí myšlenky a spojují se v jasné celky, takové myšlení chodí až s nocí. Teď je mi zima, mám hlad, moje židle divně vrže a mě dnes čeká hromada zábavných a příjemných setkání nejen s dlouho neviděnými comrades. Beer up, talk down.