Pozdní.

Ta vůně pozdního podzimu

To plíživé chladno na každém rohu

Ty procházky skrz nic

s ní

 

nabídl jsem rámě

přijala

 

chodili jsme

a já poslouchal

a mluvil

pršelo

a byla

 

jen zvědavost

jen my

deštivý večer

výměny veselých prázdnot

pouliční lampy

letmé doteky

drobné věty

 

ona poblíž

její vůně

večer všude

a nakonec

přitulená

a spolu

čekáme

na tramvaj

 

potom

vlny života

všeho

lásky

boje

zlomení starého

nacházení nového

 

a pak

rok za rokem

spolu

 

vášně

štěstí

zklamání

radosti

strachy

života

 

v konci

všeho toho našeho

místo my

jen já

a

jen ona

jen...

 

změna v jedné velké vlně

 

 

a já jen běžel

 

takového pohrdání

 

 

a já jen běžel

 

takové bolesti

 

 

a já jen běžel.

 

od ztráty

 

a já utíkal

nehledě vzpomínek

 

ale ona 

je pořád

tak krásná.

Chlad.

Je toho moc.
Tak příšerně moc.
Přitom se nic neděje
vítr nefouká
větve se nehýbají
vše stojí.
Jen chlad.

Tolik toho je 

co bych chtěl říct
Ale není slov
Jak kdyby nebylo ničeho
nikdy 

nikde
nijak.

Tolik moc
alespoň jí vidět.
Falešné naděje v bezvětří
Sny o jaru.
Vize léta.
Přitom jen mam.

Nic se nehne
Nezmění
Stromy jsou holé
Zima se pomalu zakusuje
Šeď je norma
Její těžkost mě ohýbá
Já chci zas sny plné barev.
Vize slunce.

Samota podtrhnutá obdobím chladu.
Jen tak pro nic za nic trpím.
Tolikrát sestřelen
poničen
Tolikrát obnoven
postaven
abych padl znovu 

a zas povstal
abych už nevěděl
kým jsem původně byl.
Pořád jen hledání trosek
ze kterých už skoro nic nevyčtu.
Tak moc mi chybí
Ta vize jara, sen léta, plnost lásky, bez truchlení, střety síly, výbuchy, porozumění, odcizení, úpadek

který jsem nechal dojít tak daleko.

Zase vstát do prázdna

do chladu
Vykonat pohyb pro samotný pohyb
A nenávist a vztek 

jsou krmeny pohledem do zrcadla.

Oheň.

Je to jak pálit 

tu posranou hromadu toho

co si člověk cestou nadělal.

 

Naprostá šílenost

jak stejně nic netrvá věčně.

A ty a já to cítíme.

Posranost.

Nic jiného.

Den za dnem je všechno stejné

jen jinak.

 

A tak pálíme hranice

a mosty

a bordel

a to dobrý.

 

ožehnuti plameny

skládáme

Obětinu.

 

Pro ten pocit

že to bude dobrý

že ta SNAHA

je k něčemu.

A

den za dnem

pálíme pro lepší zítřek

pořád jen ty samé

Obětiny.

Čas nezastavíme 

popel roznese vítr

odhalí to

a

ztratí ono.

 

prázdno

Vody.

Stejně většinou pršelo

byl jsem zmoklý na kost

potuloval se odnikud nikam

často omámen.

 

Jen hledal a koukal

pak našel

pak ztratil

často otupen.

 

Ona

 

Přišla jak velká voda.

až na kost

Potuloval jsem se v kruhu

lákán její kráskou

jak můra k měsíci.

 

Ano

 

přál jsem si

toho tolik

až to bolelo

když to nešlo

 

Velký vody tam a zpět.

potuluju se odnikud někam

častěji zacílen

ale

pořád se vzpomínkou

na tu velkou vodu.

 

 

Vítr.

Já vidím ty konce

to pomalé rozpadnutí

ten vítr, co vše rozfoukal

mizeli jsme před sebou jak kouř

já už nemohl dál

ty jsi mě nemohla vystát

protože jsem se zasekl

tak strašně pomalý

tak strašně unavený

uvnitř tak prázdný.

 

Nedokázal jsem ti dát už nic

z toho

co jsem sliboval

Já nic neměl.

Zbyla

jen podrážděnost

vztek na sebe

vztek na tebe

vztek na vše.

Vidím ten konec

přicházel čestvý vítr

napnuté plachty jsi měla jen ty

já byl vrak

rozbitý o skálu.

 

Pořád to vidím.

Ten konec

ten otupující pocit samoty

toho, že už nejsme

jen prázdno

a strach.

 

Pořád to vidím.

Leželi jsme vedle sebe

a nikdo nic neřekl.

Dívali se na sebe

a nikdo nepromluvil.

Vytrácela jsi se

foukal čerstvý vítr

a tys zmizela za horizont.

 

Zůstal jsem sám

zbláznil se

postavil vratký vor

jen pro útěk

ztroskotal

přežil

čekal

zešílel

udělal věci 

co jsem nebyl já

snad jen pud

snaha zachování se

 

a znovu

 

pokus o útěk

plavat

úplně šílený

se topit

bojujíc

se vrátit

zpátky

na tu prázdnou pláž.

Já mám pocit

že tu budu už napořád.

Koukat na horizont

šílený

sám v sobě.

.

.

Zaklepal

Řekl jsem fajn.

Ukončím neukončené 

a otevřu dveře.

Nebudu se bát

podívat se na ztrátu.

 

Tak klepu a otevřelo se.

Zvědavosti a řešení

vyřešilo se a řešilo

se

neřešitelné.

 

Všechno to projít

koukat s odstupem

jak je vše takové

a 

tak to být mělo

 

někdo našeptával a přetvářel 

a já to vzal

odevzdal

vzdal

potom šel a zaklepal

a ona mi otevřela.

 

Chvilka slz v očích

tvrdím

že vše je v pořádku

zas tolik se nestalo

 

ve vzduchu

bylo všechno stejně

nevyřčené

křivda je křivdou

stejně

pořád byla tak krásná

bolelo to.

a tak se otevřelo 

aby se zavřelo.

 

Byl čas klepat,

protože jsem věděl

jaké dveře to jsou

tak jsem vešel a odešel.

 

 

Potichu jsem zavřel

abych ji nerušil.

Zpáteční.

Celou tu dobu

si jen odpočítávala

a mlčela

mohla si nás ušetřit bolesti

místo toho

protahováním nevyhnutelného

si

zaškrtila vzpomínky

na chvíle kdy jsem tě viděl naposledy

 

jak sedíš u stolu

v tom dusivém tichu

 

zvuk prázdnoty

ozvěny dní

co nejsou

obroušení hran

toho všeho

co se stalo

 

a nakonec bylo

jen to šedivé ranní světlo

dopadající na tvář

kterou jsem tak miloval

 

a teď už jí nemám

odešla

jen odpočítavala

celou tu dobu

a já čekal.

I za mlhy.

I za těch mlh

i za těch červánků

a úsvitů a toho všeho

se stejně bouřilo.

Na to se čas najde. Na trošku bouře.

Na trochu dramatů a zvratů

v poslední chvilce. 

Tak jak to píše život

tyhle věci.

Vzpomínky jsou a blednou a jdou a mizí.

Tady teď jsme a tady teď budeme.

čas plyne kolem, cítím jak mi proudí mezi prsty

teče na studenou podlahu

teče z šedě za oknem

kape všude kolem

a všechno je občas tak strašně kruté a divné

Špatně napsaná tragédie.

Trapnost

Dobře vymyšlený podvod.

Žádost

O zábavu z nekonečné hry života.

 

Tak tuhle cestu jdeme.

Při modrém světle přemýšlím a věřím

že na to prostě 

na všechno 

určitě přijdu.

 

Protože chci

aby vše bylo v pořádku.