Vítr.

Já vidím ty konce

to pomalé rozpadnutí

ten vítr, co vše rozfoukal

mizeli jsme před sebou jak kouř

já už nemohl dál

ty jsi mě nemohla vystát

protože jsem se zasekl

tak strašně pomalý

tak strašně unavený

uvnitř tak prázdný.

 

Nedokázal jsem ti dát už nic

z toho

co jsem sliboval

Já nic neměl.

Zbyla

jen podrážděnost

vztek na sebe

vztek na tebe

vztek na vše.

Vidím ten konec

přicházel čestvý vítr

napnuté plachty jsi měla jen ty

já byl vrak

rozbitý o skálu.

 

Pořád to vidím.

Ten konec

ten otupující pocit samoty

toho, že už nejsme

jen prázdno

a strach.

 

Pořád to vidím.

Leželi jsme vedle sebe

a nikdo nic neřekl.

Dívali se na sebe

a nikdo nepromluvil.

Vytrácela jsi se

foukal čerstvý vítr

a tys zmizela za horizont.

 

Zůstal jsem sám

zbláznil se

postavil vratký vor

jen pro útěk

ztroskotal

přežil

čekal

zešílel

udělal věci 

co jsem nebyl já

snad jen pud

snaha zachování se

 

a znovu

 

pokus o útěk

plavat

úplně šílený

se topit

bojujíc

se vrátit

zpátky

na tu prázdnou pláž.

Já mám pocit

že tu budu už napořád.

Koukat na horizont

šílený

sám v sobě.

.

.

Zaklepal

Řekl jsem fajn.

Ukončím neukončené 

a otevřu dveře.

Nebudu se bát

podívat se na ztrátu.

 

Tak klepu a otevřelo se.

Zvědavosti a řešení

vyřešilo se a řešilo

se

neřešitelné.

 

Všechno to projít

koukat s odstupem

jak je vše takové

a 

tak to být mělo

 

někdo našeptával a přetvářel 

a já to vzal

odevzdal

vzdal

potom šel a zaklepal

a ona mi otevřela.

 

Chvilka slz v očích

tvrdím

že vše je v pořádku

zas tolik se nestalo

 

ve vzduchu

bylo všechno stejně

nevyřčené

křivda je křivdou

stejně

pořád byla tak krásná

bolelo to.

a tak se otevřelo 

aby se zavřelo.

 

Byl čas klepat,

protože jsem věděl

jaké dveře to jsou

tak jsem vešel a odešel.

 

 

Potichu jsem zavřel

abych ji nerušil.

Zpáteční.

Celou tu dobu

si jen odpočítávala

a mlčela

mohla si nás ušetřit bolesti

místo toho

protahováním nevyhnutelného

si

zaškrtila vzpomínky

na chvíle kdy jsem tě viděl naposledy

 

jak sedíš u stolu

v tom dusivém tichu

 

zvuk prázdnoty

ozvěny dní

co nejsou

obroušení hran

toho všeho

co se stalo

 

a nakonec bylo

jen to šedivé ranní světlo

dopadající na tvář

kterou jsem tak miloval

 

a teď už jí nemám

odešla

jen odpočítavala

celou tu dobu

a já čekal.

I za mlhy.

I za těch mlh

i za těch červánků

a úsvitů a toho všeho

se stejně bouřilo.

Na to se čas najde. Na trošku bouře.

Na trochu dramatů a zvratů

v poslední chvilce. 

Tak jak to píše život

tyhle věci.

Vzpomínky jsou a blednou a jdou a mizí.

Tady teď jsme a tady teď budeme.

čas plyne kolem, cítím jak mi proudí mezi prsty

teče na studenou podlahu

teče z šedě za oknem

kape všude kolem

a všechno je občas tak strašně kruté a divné

Špatně napsaná tragédie.

Trapnost

Dobře vymyšlený podvod.

Žádost

O zábavu z nekonečné hry života.

 

Tak tuhle cestu jdeme.

Při modrém světle přemýšlím a věřím

že na to prostě 

na všechno 

určitě přijdu.

 

Protože chci

aby vše bylo v pořádku.

Pro diamant. (naivní melodie)

A koukal jsem na její siluetu

Skrze okno

Jak se houpe

V rytmu hudby.

A tušil jsem a věděl

Že mám ženu

Co nikdy neopustím.

Nesmírnou a nádhernou

Věčnou zář diamantu

Na nekonečném nebi.

Sledoval jsem jí

Skrze okno

Vlnící se v rytmu hudby

Jako jemná květina

V lehkém vánku

Na louce nekonečných krás.

Tak mírná

Tak milá

Tak skvělá.

Miluji jí.

Tulák.

A já se našel

zas a znovu

a kdo by to byl věděl

že nastane všeho obrat.

Na třetí, na další, na pátou

pořád dokola

padajíc

doufajíc

zoufajíc

se nakonec

tulák usadil

Hlava pracuje pořád

ale volněji

ten zbytek se zazdil

upozadil

pozapomněl

v dopsané kapitole.

A proč ne

prostě

tak to jde

Pořád dokola.