Mapy.

A v závěsech snů bloudit ulicemi

hledat to ono tu a jinde ne. A možná ano.

Naslouchat hlasu a jít poslepu skrz změť světel města.

Chtít jen to jediné. Někde v tichosti jí chytit za ruku a říct to

 

všechno.

 

To ono, to všechno.

V jemném světle staré pouliční lampy.

Slepenec ulic na mapě snů.

Najít jí.

V mlze bloudit do dálek a přát si nalézt něco

co by dalo smysl to mu všemu

co činím tím či oním

nesmiřovat se s osudem

vylhaným

zprostřed vlastní hlavy

a myslet si

že

to

co dává smysl vážně smysl dává

drobné fresky vzpomínek

zmítaných se ve smršti hluku myšlenek.

Tohle.

Stín na její tváři, letmé políbení. Přísliby

tam dál v ulicích, kde tma objímá tu všednost.

Lampy

zlaté světlo

a jen

bloudit ulicemi, spolu. Do probuzení.

Tichost pokoje

pevné objetí, v záři lamp

polibky a klid

za ty momenty co za to stojí.

A stát budou.

 

Most.

Chci z těch spálených lan a dřev složit most

kterým ti pomůžu na lepší stranu

kde nebudeš trpět

 

mezitím doutnají mosty

které jsem stavěl

zapaloval

a 

znovu budoval

nechci vidět jak lidi trpí

a stejně sám sebe ptám

jestli to nedělám jen pro sebe

protože jsem slepě tápal

bez pomoci

a snažím se jen o spasení. 

 

co je to

co a proč

pořád dokola

ty bolesti a hukot v hlavě

nejsi dobrý

nebudeš dobrý

nebyl jsi

nikdy 

něčím.

 

Chci ti postavit most z toho co zbývá

toho co hoří 

i za cenu toho, že mě to spálí

aby si přešla jinam

třeba tam, kde to nebude v plamenech

kde nebude pustina

kde to bude o něco lepší

kde začíná rašit tráva

kde si začneš rozumět sama se sebou

 

i za cenu spálení

i za cenu toho že sebestřednost strčím do prdele

ten svůj punc spasitele

tu kreténskost 

že vždy vím co je

a co bude

že vše zvládnu pro ostatní

protože to zvládám pro sebe

a možná

možná

se z toho vyjmu

nebo konečně shořím.

 

Já nechci utrpení

já trpěl a trpím

na pozadí

všeho toho strachu

co je někdy

a někde

ten silný řev

stíny co dusí

ten šepot 

co slyšíme oba

 

vím že na to mám

postavit převést a zachránit

a v odlesku všeho se zasloužím i svůj most

 

když nevím já

nechci aby nevěděl někdo jiný

když cítím tíhu já

nechci aby cítil tíhu ten další

nechci to

 

nechci

 

je to prázdné

zlé

těžké 

a ničí to.

 

Mít jen ten čas

a postavit most.

Místa.

Chceme se jen dostat na dobré místo

tam kam svítí troška slunce

tam kde je troška štěstí

tam kde člověk není sám.

Snažíme se přežívat bouře

a v hustých mlhách 

schoulení

ke svým posledním nadějím

hledáme

ony drobné jiskry pohasínajících snů

 

Stačí zapálit ohně.

Pokud tě najdu.

Pokud nezmizíš

jako mlha za úsvitu.

Skrz údolí

cestou k pláním

pro trošku světla u ohně

který rozdělám

jen pro tebe.

Všechny ty chvilky

Celý život jsem čekal, že něco přijde.
Něco velkýho.
Něco, co mi roztrhe hruď, rozsvítí oči, přesvědčí, že „tohle je to ono“.

A mezi tím pálení mostů, vztahů, sebe.

Utíkal jsem od lásky, která mě neohrožovala, 

posledlý myšlenkou, že když to nebolí, není to skutečný.
Utíkal jsem do lásky, která mě dusila, 

věříc, že kde je bolest, je pravda.
A pak padal.

Rok. Ticho. Tma.
Nikdo nezavolal.
A já se stejně zvedl.
Protože jsem přežil.

Dlouho jsem si myslel, že moje bolest je moje identita.

Že když ji pustím, nezůstane nic, co by bylo zajímavý.

Že když přestanu trpět, přestanu být opravdový.

 

Ale nebyla to pravda.

To mě jen svět naučil, že člověk je slyšet, až když křičí.

A já se chtěl slyšet.

 

Pak přišla ona.

Bez hluku. Bez scénáře.

Bez touhy mě měnit.

Bez potřeby mě chápat – stačilo být.

 

A já poprvé pochopil,

že možná nejsem ten, kdo trpí.

 

Možná jsem ten

kdo přežil.

 

Teď už nemusím čekat, že mě někdo zachrání.

Protože už umím zachránit i sám sebe.

A jsem s ní.

Necítím bludné lhané prázdné TO ONO.

Necítím výbuchy.

ani propasti

žár

hněv

bolesti

Někde mezi tím je ticho.

V tom tichu jdu dál.

Bez potřeby spasit svět.

Bez potřeby rozumět všemu.

Jsem muž, který vypadl ze své vlastní legendy.

Nemám nálepku. Nemám vizi.

Mám vědomí, že jsem tady.

S ní.

A to stačí.

 

 

Mějte se. Jdu dál, jdu pryč.

Nikdy.

Vždycky jsem takový byl

od dob co pamatuju

nevím jestli zlomen později

nebo nezlomen

ale

hrající hru.

 

Vždycky jsem přál

ostatním to dobré

ale

sám jsem to nebyl schopen dávat

jen ničil

v bouři chaosu

ztracen.

 

Později nalezen

a zase si hrající

a hledající

a doufající

že najdu cestu.

 

Nikdy jsem tu nebyl proto abych ubližoval

ale nikdy jsem neměl sílu tomu zabránit

ublížit sobě

ostatním

těm

co si mysleli že mě milují

jen

zničit a utéct.

 

nikdy jsem to nechtěl

byl jsem jen malé dítě

ztracené v hluku.

Pryč.

Musím vyskočit

někam ven

z toho co jsem viděl

co mám naučeno

co jsem zažil

zmizet ven

mimo

pryč

 

Léčení

Obnova

Pro existenci

nějak to mít správně

to všechno co se děje.

 

Nebýt špatnou kopií odkoukaného

nebýt jen napodobeninou

programem se špatným kódem

nebýt jen glitchem

nebýt jen ničím

šumění televize.

 

Nebýt

být

někdy nevím

pak zase vím

pořád to samé

jen o něco hlouběji

než minule.

 

vypnout

zapnout

 

Je tohle léčení?

Je tohle obnova?

Pro existenci

s občasným přáním neexistování

smazat pásek

silný magnet

zkreslit obraz

třeba se probrat.

 

Někdy je mi všechno líto

ale nevím jestli nelituju jen sebe

ze zvyku

co přinese nejvíc pozornosti

která stejně nikdy nepřišla

nejvíc péče

která skoro nebyla.

 

Někdy prostě nevím.

Cesty.

Tak co jsem kurva měl bejt?

když jsem z hoven a ničeho

uprostřed paneláků

a soumraků

bitej zleva zprava

sem tam občas

dobrý kus k ulovení

a týrání

všema co jsem potkal

i těma co jsem věřil

Co po mně kdo pořád chce?

Co po mně kdo pořád chtěl?

Nikdo nikdy neříkal pozor

když jsem chodil po střepech

nikdo nic neřekl

Nechali mě kráčet

v dobré víře vyvařené v nezájmu

jak skvrnu na stěně mimo dosah

jak něco co člověk zapomene

CO po mně kdo chtěl.

Když jsem nevěděl kdo jsem?

Když jsem neveděl kde jsem?

Když jsem tím ničil ty

které mi chtěly pomoct

a jen je

svedl

zahodil

zešílel

neustále a dokola.

 

Zničený

obyčejný

ošklivý

hezký

zlý

hodný

rozumný

šílený

smutný

veselý

nemyslel jsem si o sobě nikdy nic pořádně

jen nějak někam plaval

a existoval

a trpěl

pořád sám pro sebe. 

Já chci klid

a možná

možná na něj dosáhnu

už jsem na něj dosáhl.

NE

Já vstal

NĚKOLIKRÁT

a šel dál

pořád dál

ničil sebe

ničil ostatní

zaháněl

izoloval

zůstával

nechápal

ale šel pořád dál

neustále za světlem

za tou představou toho

že nemusím být takový kus hovna

ničeho a k ničemu

zvedl jsem se

a zas a znovu

pokračoval

 

bez vědění kam

a kdy

a jak 

a proč

šel

pořád jen šel

A DOŠEL

tam kde mám být

tam kde konečně léčím

ty rány

bolesti

nemoci

v tý mojí zničený a vyjebaný hlavě

z toho všeho

co jsem vláčel dobrovolně

sebezničení

skrz falešné určení

 

takže na koho kam já můžu co

 

můžu ukazovat

říkat on ona ono?

to já ne

to samo?

hovno.

 

Jsem výsledkem okolností

a vlastního přičinění.

 

ale

už nejdu po střepech

začal jsem existovat

a buduju

ničím špatné základy

a najednou jsem

jen sám o sobě.

 

Pořád zlomen ale nalezen.

Nevím jestli se omlouvat

za to co jsem napáchal 

pod vlivem ztracení

kopajíc a kříčíc

opouštějíc

a pořád utíkajíc.

Nevím jestli se vůbec mám omlouvat

že jsem se ztratil a byl zatracen

bez zlého úmyslu ponechán osudu

stále se potacející

hledající světlo

a než vysvitlo

mohl jsem zemřít

ale

já šel

sám o sobě

a pro sebe

sebestředně

protože jsem nikoho nezajímal

i když jsem se o všechny bál

a nechtěl je zrácet

tak chodil radši

po střepech

v krvi

zmatený a ubližující

jsem někam došel

a nějak se léčím

svou silou

 

Protože víte co

ten kdo vám může pomoct nejvíc

je jen vaše hlava

když je bordel

tak bude bordel.

 

Bojovat

ničit 

a budovat znovu

a znovu

a poučit se

a znovu

ničit

budovat

než ten rytmus začne hrát melodii

tak krásnou melodii jakou slyším

že nejsem sám

že jsem nebyl sám

že jsme se schovával zbytečně

že to nevadí

že jsem na cestě

k tomu co vede někam

kde se nebudu cítit jak cizinec

jak někdo kdo nemá nárok

jak někdo kdo tu nemá být

jak někdo kdo jen ubližuje

jak někdo kdo nemá nárok na lásku

na milost

na pochopení.

 

Ne.

Bojoval jsem a bojovat budu

pral jsem se a prát se budu

mám nárok

protože

JÁ JSEM.

 

Vím kdo jsem

i když zlomen

zeměšňován

a zlý

a odporný

a ubližující

a milující

a laskavý

a hodný

nebudu se nahrazovat tím

čím si myslím že jsem

budu se dívat na své ruce

a budu chápat proč.

 

Vzepřít se

zničit cyklus

existovat pro důvod

ne jen prostě proto

seru na to.

 

Já jsem

a budu.

Než světlo zhasne.