Duje

A vítr fouká, duje, ze své sluje.
Tři.
Vajgly v životě típnutý.
Necítím se špatně, to špatné mne dohání
v momentech
kdy nejsem připraven
kdy jsem odkryt všemu
všemu tomu co by mne ovlivňovat nemělo.
Píšu pod čarou a pod parou
při špatném světle a přitom jiné světlo,
SVĚTLO naděje,
ZÁŘÍ.
Odhazoval jsem, bránil jsem, a proč?
Pro pocit vnitřní vnitřnosti?
Sestrojil jsem si okovy sám na sebe?
Nevěřím.
Věřím ve vyšší krásu, která nechodí KOLEM.
Ale potkávám jí všude
a chodí vstříc připraveným.

Jsem romantik?
Ano! Beznadějný, ale nepřestanu.
Mám bolesti a strast, ale jako hromada prokletých básníků odmítám se nést proudem.
PROTOŽE věřím,
Že z jitra proud světla večernice mne pohladí
a
ukáže cestu.

Věř a JDI.

nemusíme

Proč musíme všichni trpět?

Nejde to přeskočit? Povznést se.
Je to struhadlo, které cítím na své kůži pokaždé, když si uvědomím
že nemůžu zachránit všechny.

Ale já věřím, že můžu.

Nemusíme trpět.
Stačí se vyvázat a pomoct.


be kind to those less fortunate

Krátkost

Udělat si kafe a o něco se pokusit.
Člověk se protáhne, probere a začne se přesunovat od jednoho k druhému.
Potácivá chůze brzkého rána
a za oknem ten zvláštní našedivělý poklop polojasna probouzejícího se dne.

Kafe. Odstát pár minut. Černé jak díra v realitě.
Cigáro. Zapálit. Hořké jak porážka.

Bitvy jsou a budou.
Na bitevním poli myšlenek, po kolena v bahně,
se válka neprohrává, ale neustále vede.
Bitva je jen průvodcem a tříditelem chyb.

napít se kávy
vyfouknout dým

Je třeba obírat padlé myšlenky a události o střepy do mozaiky.
Podvědomí vám nepomůže, brodit se a hledat to a ono.

o něco se pokusit

I've got the spirit, lose the feeling, take the shock away.

a utíkat

Víte, co cítím?

Všechno a všechno možné.
Nadechování a vydechování, pomalé přemýšlení.
Jako ten línej déšť v oknech. Trocha chladu a šeď na obloze.
Všechno se probouzí.                                    usíná

Už sis kopal jámu? Já jsem jí kopal několikrát a v tomhle exceluju.
Kopat jámu, podřezávat větve. Slepost k účinkům.
Bohužel to není možné sdílet, je to osobní umění a sem si jistý, že vy máte v sobě něco obdobného.
Pododobného.
Kopat hroby, ustupovat, mizet.
Jisté umění úniku. Každý z nás je Houdini.
Hozen do hloubky v bedně, spoután. Odemknout pouta, vylézt z bedny, vynořit se.
Vím co myslím. Vy víte, že víte co myslím. Umění úniku.
Silné, slabší, utlumené,

ale volá to.

Tísíc cest, ale volím jednu. Je to tak jak to je, unikání a lži jsou uměním sebeobrany,
vědomě
podvědomě.
Ale to není to důležité. Máme jeden dílek mozaiky.
Bránit se věcem, když se člověk cítí ohrožen.
Tiché stavění hradeb a hodiny tikají.

Já už se nechci bránit ani stavět
můžu prostě zdrhnout?

Zamíchej soucit a empatii.
Zamíchej jak moc vážně vnímáš morálku.
Zamíchej vlastní vnímání toho co jest.

A teď zvládnout přemýšlet?

třeba utíkat?

A jsme.

A víte co
jestli se někdy rozezní zvony na počest mé smrti.
bude to jen dobře
Celá cesta vedla a nevedla.
Vedle
Tam.
Nebudu se litovat a nechci se litovat
lítost je milá
pokud chodí odjinud.

Já šel skrz mlhu a viděl hrdiny umírat.
Cítil sem jak moje uchopení povoluje.
Hrdina co byl, již není, zemřel jako člověk.
Odraz zrcadla.

A my všichni
VŠICHNI
Jsme lidé a smrtelní.

Až se rozezní zvony, nikdo nemusí ronit slzy nad uzlíčkem ztraceného neštěstí.

nemohu

Zkusíte začínat znovu.
Zas a znovu, jako každý den, jako každou rotaci.
Všechny ty odřezávané chvilky, po kterých se zapráší. 

Padající prach vytvoří různé věci.

Tam uvnitř.
Nostalgie se všemi smutky

každou bolestí

každou radostí

jak vnímání světa skrz zaprášené dno sklenice. 

Vzdálené slunce klidu, vzdálené památky bouří.
Nechávat se unášet zpět v proudu, který neproudí.
Zas a znovu. 

A znovu. 

Do konce všeho

než nastane opakování.

Už jsem začínal znovu a zas víckrát, než by mi bylo příjemné.
Lidská přirozenost, podvědomé pnutí, cvičené skrz vlny historie člověka, nás volá ke stabilitě a klidu. Klam pro zachování se.

A nikdo nestaví tak rád zámky na tekutém písku jako já. Co zanikne, zaniká. 

Oblak prachu padající z věcí co se míhají v prostoru. 

Často si zalezu do proudu, co nikam neproudí, a vidím barvy věcí co jsou dávno minulé.

Cítím porážky a hrozby, co stěží existují v přítomném.

Každý nový zánik rozšiřuje proud bez proudu. 

Občas se bojím utopení.

Bez posunu ve smítkách minulého se svět stává, ale stojí.

A smutek. Smutek máme všichni stejný.

In the days before the damage.

O můj bože.
O můj bože znova.
Znova a znova a znova a z n o v a;zase.
Kolikrát se mi bude opakovat historie dokola a dokola.
Počkat. samsara (najděte si to)
Pořád běhám, klopýtám, válím se, ležím a spím a usínám. V izolaci i obklopen. Rozumím i nerozumím a kolem mě se převalují mraky bouřek, mraky dešťů, polojasna i skoro-nejasna života. Moje malá posraná soap-opera právě teď a nikdy jindy než v přítomnosti. Nejsem už ani unavený tolik, jako jsem zainteresovaný do sledování té smrště sestupů a vzestupů.
Něco najdeš, je to skvělé, baví tě to a bavíš to a pak to kopne jak zásuvka bez nuláku. Přes kopírák to nikdy není, ale smrdí to vždy podobně. Jsou tu zrady co sypu ze svého rukávu na ostatní, zrady co na mě sypou mraky náhody a pak i zradečky co sypou rukávy ostatních účastníků provozu.
Můj boj se stal vnitřním bojem se snahou o vnější - mám teda opouštět a odpouštět, odpoutávat spoutané a nepoutat, nechat plavat a hořkosti si vyplavit někde jinde. Účastníci provozu dokážou být velmi velmi nepříhodní a celá idea jakéhosi sociálního kapitálu mi začíná být až protisrsti scestná a nechutně dementní.
Prostě sem se spálil a napůl jsem to tak trošku zapršel až posral já, z druhé půlky pak vůbec nevím, co to vlastně pršelo a proč mě druhá strana hodila do koše. Mám se z toho zbláznit? Ne. Má se z toho zbláznit někdo kdo tohle zažívá? Ne a ne. Odmítat to, co se děje je až moc slabé. Být naštvaný? Určitě. Pokud naštvanost dokáže člověku nějak natavit ony pocity a sám si z nich pak něco odlije - proč ne. Přetavujeme naše zkušenosti do malých bůžků a sošek co lemují naší cestu. Někdy si je rveme do kapes a nosíme je s sebou. Často nevychladnuté, takže nás pak bolí kapsy a občas se na nohách, co nás nosí, objeví i nějaký ten puchýř - občas i pěkně zahnisaný. Jo, sociální kapitál je nádherná pohádka pro uchyláky se zálibou v kontrole svého osudu diogenés.
Lidi si myslí, že jsem negativní. Což jsem, ale krásně pozitivně. Vidět to strašné mě připravuje na krásu. Myslet na to strašné je orba pole, příprava na setbu krásného a plnohodnotného. Jsem taková ta obyčejná sračka, kapka z kýchance na tváři země. Jedna ze 7 miliard kapek, co si myslí, chodí, jedná a žije to, co může žít.
Nicota objímá a je musí být objata. Zasraný hádanky. Já osobně mám rád svoje lidi a zjistil jsem jednu důležitou věc. Lidé, kteří mě snesou ob víkend, až každý týden a zajímají se alespoň částí svého bytí o mojí osobu, jsou lidé, které si musím ponechat - protože pokud přijmou takovou kapku z kýchance jako jsem já, znamená to, že mě mají někde v sobě přijmutého v částečné části mě samotného (ať si to kdokoliv kdo to bude číst vyluští sám, já se fakt vysvětlovat nebudu).
S tímhle v hlavě můžu být o trošku plnější a o trošku pozitivnější. Nemusím se potom, co na mě lidi zapomínají a já zapomínám na ně, cítit hrozně, protože pomaličku chápu systém. Nemám rád opouštění a chci být milován jako každý z nás. Milován v tom širším -ne mileneckém- pojetí. Být oblíben a mít oblíbeno. Lidé i nelidé, je důležité vážit si lidí kteří nás-vás dokáží přijmout v onom nejširším pojetí vlastní bytostnosti. Ti, co vás přijmou bez nějakého nasazování karnevalových masek a skoků do rytmu píšťalek jsou ty největší poklady pokladů kapitána Kida.
A já začínám velmi dobře vidět kde tydlencty svoje lidi mám a z toho je mi dobře. Ten zbytek potom pomalu upouštějte, opouštějte a z jejich nahořklého železitého jednání tavte a odlívejte bůžky a pamětní desky na tý cestě tao po které kráčíte-kráčíme a kráčet budeme, dokud nás nesežere nicota a nevrátí zpět.
samsara (ne vážně, pokud nevíte, tak si to najděte)
Jeden z takových skvělých lidí mi řekl jednoduchou mantru-nemantru "Buď dobrej!" jak si to přeberete je na vás, ale buďme dobrý.

"i say hello to the people, hello to the day"