There's no moral to the story.

Jsem unavený. Velmi unavený, ke všemu ještě o něco více, když tuším onu blížící se sumarizaci všeho co jsem nedokázal a pokazil tenhle rok. Úsměvný konec roku sobeckého života jednoho ztraceného psa, který je zablešený, má roztoče a vlastně ho ani nikdo pořádně nechce a on si z toho nic nedělá, tedy na první pohled. Možná se podrbe, možná usne, možná bude vrčet.
Utrácel jsem čas jako bohatýr, lopotil se jak dělnický sen V.I.Lenina a hledal něco, co bych si mohl dokázat, něco, co bych mohl zničit, něco, co bych mohl vybudovat. Když sem to našel a dokázal, tak zjistím, že jsem to spíš pokazil a nic moc sem nevybudoval. Mám v hlavě bordel, takový ten chaotický, jak šum na starých televizích. Čím víc se blíží ona iluze předělu do dalšího roku, zesiluje se mi onen šum v hlavě a z podvědomí a vědomí vybíhají zkazky o tom, co jsem vlastně neudělal. Polariodové obrázky falešných barev a temnějších odstínů, melancholie dobarvená do modra, to hezké ani nevím jestli vidím. Nebaví mě to. Nebaví mě už nic. Nemám žádnou sílu a nemám jí už asi ani kde dočerpat. Protože co si nedokážu sám, tak pro mě nemá cenu a já už prostě nemám sílu a nevím kde jí hledat a koho jsem mohl zatratit, toho jsem zatratil a až cestou skrz doutnající uhlíky se občas ohlédnu do stínů. Život jde dál. Možná bude vrčet.

You might wonder why I'm an asshole
I wonder why I'm so uptight
I wonder why I just don't chill out
And learn how to have a good time

Nebudu v tom sám, ale tohle asi stejně nikdo ani sdílet nechce. Studna se nikdy neotevírá, je vyschlá a i kdyby nebyla, neotevírá se, takže nikdo neví. Sám sobě pravidelně říkám - jsi sebelítostivost sama a je mi z tebe špatně, měl bys být ještě o kus tvrdší, ještě o kus nenávistnější k sobě a tím se popohánět dopředu a začít zanechávat jen krev a pot. Trestat se za věci co jsi provedl a trpělivě čekat na nějaké znamení vykoupení. Našel jsem se v práci. Krvácím tam, potím se, ztrácím nervy a ztrácím iluze o lidech. Zapomínám se a už začínám chápat onu stereotypní mantru co nás drží při živote. Opakování životních rituálů. Vstaneš. Pracuješ. Spíš. Opakuj pětkrát za sebou a pak se jeden den bav a zkus zapomenout. Sedmý den vzpomeneš na všechno a cyklus se ti zopakuje.

But sometimes I'm scared right out of my mind
And sometimes I just get angry
Because I've been let down by the people that I love
But I will not let down the people who love me.

Ukuřuju se k smrti a cítím na sobě dotek minulosti. Historie ve mě se opakuje po vzoru dědy. Jsem jeho dědicem, ale odmítám nést znamení až do detailů, jako je jeho propíjení velkých částek a prokuřování 40 cigaret denně. Dědu jsem nepoznal. Je pryč. Třeba by jsme si rozuměli, ob generaci by ve mě viděl něco ze sebe a já bych se v něm vzhlédnul a všechno by bylo lepší. Už existuje v mé mysli jen ona vybledlá polaroidová pohlednice z dětského pískoviště, děda a maminka sedící vedle sebe a povídající, hlídající. Dobré věci odcházejí, prázdnota je místo v životě.
Původně to mělo být o zradě. Ale mě nikdo nezradil, protože co si zasloužím to dostávám. Smiřuju se s sílícím šumem směrem ke konci roku. Reminiscence co nikam nevede.
Třeba z ní kápne satori.
Možná usnu.

theres no moral to the story
its just my story and i hope i havent wasted too much of your time.

Apparently

Žijeme v době zloby. V místě zloby.
Už to tak bude, jsem ztraceni ve vlnách zrnící se reality. Realita tak omlacující, že na ní chceme zapomínat a radši se upínáme k věcem, co nejsou takový problém. Nafukujeme, přefukujeme. Hlavní je mít společného nepřítele, společně nenávidět. Kde jinde člověk může vyfiltrovat hněv ke světu, než na svém bližním, na někom, kdo se alespoň trochu liší a dostává nálepku něčeho nebezpečného. Pro bezpečí dětí. Pro bezpečí identity a integrity národa. Pro můj lepší pocit. Pro můj lepší pocit, protože poslední dva dny na mě křičel můj mistr směny, protože moje kolegyně v práci mě pomlouvá, protože manžel chodí denně do hospody, protože mám málo peněz a spoustu jich platím za svoje dluhy a hypotéky a nejistou budoucnost, protože politici mi serou na záda víc a víc a je to už jen přehlídka hloupých panáků všude kolem mě, panáků co šplhají skrz prdele, aby to někomu mohli zkurvit a já sem hotovej ježíš a jen trpím.

Just to me it all seems like insanity,
Why must I rob you of your humanity,

To feel good about mine.

Podívej se do zrcadla a tam teprve uvidíš skutečného nepřítele.
Nenávidíme svoje životy. Jsou to zacuchaná kola stereotypu. Točí se a točí se a točí se a nevidíme konec ani lepší stránky a lepší stránka je založená na bezbřehém užívání si v prázdnotě. Vše zšedne. Víkend je svátek alkoholu. Svátek obžerství. Svátek lenosti. Protože pro sebe jsem už přece dost udělal a určitě i pro ostatní, takže už chci jen zapomenout na to, co je realita.
Nebudeme měnit. Nebudeme se snažit. Nebudeme hledat skutečné problémy a hlavně, už vůbec je nebudeme hledat na vlastním prahu. Jsem dokonalá bytost v realitě, co mi ubližuje! Poraženecké nálady a hromadící se zloba. Chci nepřítele. TV a média nám ukážou společného nepřítele. Je to nepřítel. Ohrožuje mé šedivé zcuchané kolo, ohrožuje mojí smutnou pracující realitu, moji jistotu, kterou nenávidím jak vězení, ale skutečného nepřítele můžu odsunout, převléknout, přejmenovat a zaměřit se jako dravec na falešnou kořist. A vidím víc lidí a máme stejné názory a jsme stejně nazlobení. Jde o děti, jde o integritu (i když vůbec nevim co to slovo znamená!) a hlavně jde o to chránit a bránit hrdost našeho národa přece!

And the working class keep uneducated
Truly educated man could never be a racist

Vždyť všichni ti lidé, kteří mají denně svojí hodinu nenávisti jak v románu 1984, ani nevědí kdo je Milada Horáková, nevědí jak skončil a kdo vůbec byl třeba Josef Toufar, nevědí nic. Vědí, že Karel IV. byl náš král, i když nebyl ani tak náš a možná si pamatují něco o Havlovi, ale jen na něj prskají špínu, protože byl až moc hodnej a až moc básník (alkoholický špekoun milující sebe a Rusko je totiž lepší volba, žejo?). Nevíme nic o historii. Neznáme svoje kořeny. Nepřemýšlíme o nich. Nevíme z čeho povstáváme, tak co chceme vlastně bránit? Jaká integrita? Jaká integrita, když je člověk schopen pomlouvat i své nejbližší, svoje kolegy, své přátele, svojí rodinu a závidět kam až jeho oko dohlédne?
Kde je ta vaše integrita? Jak se vůbec opovažujete stát pod zástavou s Českým lvem, když spousta z vás jen papouškuje nenávist, kterou se krmíte navzájem na internetu a kterou destilujete z vlastního strachu a zloby z života. Upíná se to jen k tomu, že ego necháváte krystalizovat skrz nenávist k nepříteli, protože svoje skutečné potíže můžete přehlídnout a zapomenout. A nezapomeňte na děti, honem, zachovejte kámen plující vesmírem pro budoucí generace. Aby bílá bílou byla a čechy čechům. Dejte si sekanou v housce, ústa si otřete do České zástavy a mluvte o tom, jaký to jsou neučesaný barbaři, co nám přišli brát ženy, krást věci a zabíjet nás, protože v TV to říkali a v hospodě sme se na tom shodli, no né?!
Podívejte se do zrcadla a zkuste najít skutečného nepřítele.

pohyb kyvadla

Představ si, že akceptuješ pravdu.

Takový mít svět. Svět, kdy se podíváme do zrcadla a víme, pravdivě tam vidíme a i známe hranice, známe vlastní možnosti - vnímáme naše lži, zlo, pravdu, dobro, známe sebe. Svět, kde nežijeme za maskou, kde nedržíme to nejniternější na krátkém řetězu někde daleko vzadu v podvědomí, nebojíme se s tím jít vpřed, hájit se, být vnitřním odrazem pravdy, prvopočáteční ozvěnou sobeckosti, sobeckosti která je naše a nikoho jiného.  Právo být sám sebou.
Život je až moc krátká divadelní hra na nějaké obří zvraty a vyčkávací taktiky stínů. Běháme tu jako herci, hrajeme vše, jen neakceptujeme sami sebe, ztrácíme, končíme.

"Zítra a zítra a zítra..tak ze dne na den, jeden po druhém, se sunou dny do konce letopisu. Včerejšky nám bláznům svítily na cestu k prachu. DOST! Zhasni svíčičko! Život je pouhý stín, ubohý herec, co chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy..."

 

Já vím, že to cítíte. Že scénu od scény, skupinu od skupiny, situaci od situace si nasazujeme určité masky, přidáváme je a měníme si je tak dlouho, až zapomeneme kolik vrstev to už nosíme, a která je ta první, která vrstva jsme MY. Děláme to všichni, je to tiché tajemství, co všichni akceptují. Jenže jakmile zapomeneme na to, kdo jsme, tak se otevírá prázdnota, dunící nekonečná prázdnota, co nás může pohltit a udusit. Bez pravého odrazu v zrcadle nepoznáme, kam vedou kořeny, a kde si to vlastně stojíme ve vlastní realitě i v realitě jako takové.

Poznávám strach, pokaždé, když se vidím v zrcadle, tak poznávám strach - protože nevím, jestli ta realita, kterou vnímám, není zrovna odraz od jedné z těch masek. Masek, co si nasazuji, abych zapadal, abych nevyčuhoval, abych byl hodným a dobrým a divným a všestraně nasraným článkem obrovského stroje, stroje, který akceptuju jen málokdy. Nikdy nezačnu křičet, i když šílenství je vždycky blíž, než si vůbec kdo z nás dokáže představit. A přetavit se, přednastavit se, nasadit masku a přežít další den je prostě cestou menšího odporu, než vyrazit proti sobě a nechát se smést vlnou pravdy. Tak si to představ. 

Představ si, že akceptuješ pravdu.

vlákna.

Může to být takové jaké chceme. 
Musíme si být jen vědomi překážek, drobných vad, chyb, zlomů, odboček a kliček a kruhů, po kterých se dostanete jedině zpátky tam, kde jsme začínali. Jiné to ani být nemůže, přímé cesty k věcem nevedou. Vše je to neuvěřitelný záplet drobných nitek našich životních osudů a příběhů, jedno vlákno se okolo druhého omotá, ale nenásledují stejnou cestu a míří dál a dál do prostoru osudu tkát další vzory do životních příběhů. 
Kolem nás se rozprostírají hladiny jezer tkané z drobných nitek myšlenek a činů nás lidí. Krasopisy a jemné kresby událostí, věčné zaznamenávání a napůl zapomínání věcí co už nejsou, ale co byli a právě tvoří naší záchytnou síť paměti a strukturu osobnosti nás samotných. A všechna ta zpětná osvícení a uvědomění si špatných rozhodnutí, co člověk mohl projít a nechat zaplést jinak. "Jak by co dopadlo a co by z toho bylo kdyby.." Jen zbytečně rozhazovaný čas představami o něčem, co už nikdy jiné nebude. Nejde to. Nenechávejme protékat čas mezi prsty - není ho tolik, aby byl tak slepě plýtván. 
Nitky rozhodnutí a vlastního příběhu prostě plavou vzduchem a zamotávají se podle toho, jak silný vítr člověk potká. Všichni máme určitý odhad na sílu proudu, do kterého se pouštíme, vždy je ale zkreslený. Vzory se proto liší, jsou rozmanité, unikátní a částečně sice můžeme vzor ovlivnit, ale jak už je jednou utkaný, nezměníme ho. Zůstane tam pro nás. Je odleskem našeho běhu skrze přítomnost. 

 A needle dragging thread 
To form the chapters only we could know 
But they will overlap 
And cast a shadow on what little is left 

Krásné vzory, podivné vzory a smysl nedávající vzory, ale i připálené temné chuchvalce spálených úryvků příběhu.. Je to tam vše. Někdy to vidíme jasně, září to jako oheň do noci, necháme se tím ovlivnit, přelije se to jako podivný stín našeho osudu, co vlaje do prázdna, co nás pronásleduje a neustále dál se zaplétá s dalšími. Jsme to my. 
Píšu to hlavně sám pro sebe. Zapomínám se, dívám se na staré vzory a usínám. Důležitější je to, co se děje nyní. Zpětně můžu jen celé dílo obdivovat a nezapomínat. Neříkám nic nového - nelamentovat nad tím co bylo je zlatou cestou života. Jdeme neustále přítomností, směřujeme ke konci, po své cestě, nemáme čas na to se ztrácet a zapomínát v zapletencích příběhů minulosti, neexistuje síla co by je změnila. Takové už jsou. 
Nám stačí jen žít.

Nedějící se dny

A když je mi nejhůř, tak zapomenu.
Zapomenu na vše, zapomenu na mraky v prázdné modři, zapomenu hučení měst, zapomenu na ostatní lidi a dívám se ven, ven ze sebe, do nekonečného prostoru prázdnoty, která je v každém z nás. A všichni mají příběhy a všichni mají vlastní písně co je doprovází skrz překotný puls životního hluku. Vlastní zvuk života. Zkažený, nádherný, rozkládající se.
Znal jsem a poznal jsem pár lidí, kteří by ani za slovo nestáli a stál sem u hrobů těch, kteří za slova stáli a měli mít více času, než dostávají jiní. Nepotkáš chodící hroby. Smrt je prostě smrt. A když je mi nejhůř, lezu na tu nejvyšší horu co najdu a dívám se z ní kolem sebe na ostatní vrcholky hor osamění a vidím příběhy jiných lidí a radši zapomenu ten svůj ubohý a připomenu si, že můj příběh je jen další malé zrnko v obrovské poušti osobních proher a smutků nás lidí.
Kdo občas nemá chuť zmizet na takovou horu, tak ztratil něco ze své přirozenosti, neumí se vcítit a vidí jen sebe, takový člověk je chudým. On totiž slyší jen svůj příběh a nechce znát hluk ostatních. Nářek ho odpuzuje a pohlazení je něco cizího a vzdáleného. Odpovědi člověk nenajde jinak, než když bude delší dobu jen sám se sebou, vyleze na horu, bude se rozhlížet a zapomene.

And I know when time
Will pass by slow
Without my heart
What can I do

Lidé, co nosí v očích zrcadla, odrážejí příběhy ostatních pryč. Připomínají jim radši jejich slabosti a sami, skrývajíc se ve stínech hor, oddávají se představám o vlastní jedinečnosti a kráse. Obrazy Doriana Graye se houpají v průvanu a květiny pomalu uvadají. Jejich příběhy občas vidím, ale vidět nechci. Jsou ploché, smutné a nikam nevedoucí, jsou to příběhy lidí co odmítají přijmout fakt, že nemají vidět jen sebe. Malé ostrovy tmy uprostřed mraků v prázdné modři, co nedohlédnou k pravdě.

Only babies cry

Jsem tu zas?
Ne nejspíš ne. Nejspíš sem jenom stín sám sebe, co se prolétá uličkama a hledá odpovědi na otázky, které ani nebyly položeny. Takový je úděl jednoho muže, v jednu chvilku, jednoho života. Je to čistá bezradnost v naprostém určení toku života.
Žiju. Píšu. Nepublikuju.
To dělají lidé, co si nejsou jistí. A já si nejsem jistý jestli další den zvládnu vstát a dál se prát s tím co přinese příliv života. Ne, není to tak divoké. Jsem zkoušen, jsem šílený, jsem normální a nevím co ze vteřinu na vteřinu provedu. Nejspíš se podívám na telefon a zkontroluju, jestli si na mou malou existenci někdo nevzpomněl. Nevzpomněl. Ale to nevadí. Jsem žijící bytost co má vepsáno uvnitř sebe sama, že zemře sama. Svět je pozitivní místo černých barev, štěkajících psů a prázdné garáže, uprostřed které leží bedna. A v té bedně? V té bedně člověk najde nejhlubší vzpomínky plné barev, starého zežloutlého světla slunce a vzpomínek. Vyprahlé polaroidové fotky krátkých skečů co člověk zažíval a zažívá po týdny a dny života.
Takové to je. Není to černé. Není to bílé. Je to plné slunce. Je to jako se schovávat na kopci v létě a doufat, že vás nikdo nenajde a vítr vám připomene odkud pocházíte. Moc metafor? Ne. Nic takového. Vzpomeňte si někdy i na sebe, jaký člověk uvnitř vás je a co vše najde v té bedně uprostřed garáže duše. Buďte šťastnější, protože budete smutnější a pak zase šťastnější, protože nejste smutnější. A tak pojedeme všichni dokola a dokola, protože jsme žijící bytosti. Protože máme city, na které některé bytosti umí dobře útočit a neumí je pochopit, uchopit. A jiné bytosti vás budou po citech hladit a držet se jich a připomínat vám jak skvělé bytosti jste. A vy samotní to máte plně v rukou a můžete divočet, doufat a mručet a hýčkat a nenávidět a nemít se rádi a zrcadlo se vám vysměje a vy se vysmějete zrcadlu a celé to skončí jako špatný vtip ve výběhu zlých nápadů, nebo jako ticho uprostřed lesa.
Myslel sem, že jsem to našel, uprostřed bouře. Byl to jenom blesk, co ukázal cestu domů.
Za rok se svým vrtochům trošku zakřeníte, za dva roky se zasmějete a za deset si stěží vzpomenete. Tak proč řešit. Lidi jsou a budou zlouni. Vy se můžete přidat kam chcete a kdy chcete a měnit se jako barvy. A pokud nikoho neomezujete a nezabijíte, je to naprosto jedno.
Sejděte se uprostřed nočního města se svým stínem a kreslete svoje malé sny do dláždění ulic po kterých kráčíte.
Jděte a buďte překvapeni jak moc jste se změnili v porovnání s onou zašlou hnědou bednou v garáži.