A když je mi nejhůř, tak zapomenu.
Zapomenu na vše, zapomenu na mraky v prázdné modři, zapomenu hučení měst, zapomenu na ostatní lidi a dívám se ven, ven ze sebe, do nekonečného prostoru prázdnoty, která je v každém z nás. A všichni mají příběhy a všichni mají vlastní písně co je doprovází skrz překotný puls životního hluku. Vlastní zvuk života. Zkažený, nádherný, rozkládající se.
Znal jsem a poznal jsem pár lidí, kteří by ani za slovo nestáli a stál sem u hrobů těch, kteří za slova stáli a měli mít více času, než dostávají jiní. Nepotkáš chodící hroby. Smrt je prostě smrt. A když je mi nejhůř, lezu na tu nejvyšší horu co najdu a dívám se z ní kolem sebe na ostatní vrcholky hor osamění a vidím příběhy jiných lidí a radši zapomenu ten svůj ubohý a připomenu si, že můj příběh je jen další malé zrnko v obrovské poušti osobních proher a smutků nás lidí.
Kdo občas nemá chuť zmizet na takovou horu, tak ztratil něco ze své přirozenosti, neumí se vcítit a vidí jen sebe, takový člověk je chudým. On totiž slyší jen svůj příběh a nechce znát hluk ostatních. Nářek ho odpuzuje a pohlazení je něco cizího a vzdáleného. Odpovědi člověk nenajde jinak, než když bude delší dobu jen sám se sebou, vyleze na horu, bude se rozhlížet a zapomene.
And I know when time
Will pass by slow
Without my heart
What can I do
Lidé, co nosí v očích zrcadla, odrážejí příběhy ostatních pryč. Připomínají jim radši jejich slabosti a sami, skrývajíc se ve stínech hor, oddávají se představám o vlastní jedinečnosti a kráse. Obrazy Doriana Graye se houpají v průvanu a květiny pomalu uvadají. Jejich příběhy občas vidím, ale vidět nechci. Jsou ploché, smutné a nikam nevedoucí, jsou to příběhy lidí co odmítají přijmout fakt, že nemají vidět jen sebe. Malé ostrovy tmy uprostřed mraků v prázdné modři, co nedohlédnou k pravdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat