Ne nejspíš ne. Nejspíš sem jenom stín sám sebe, co se prolétá uličkama a hledá odpovědi na otázky, které ani nebyly položeny. Takový je úděl jednoho muže, v jednu chvilku, jednoho života. Je to čistá bezradnost v naprostém určení toku života.
Žiju. Píšu. Nepublikuju.
To dělají lidé, co si nejsou jistí. A já si nejsem jistý jestli další den zvládnu vstát a dál se prát s tím co přinese příliv života. Ne, není to tak divoké. Jsem zkoušen, jsem šílený, jsem normální a nevím co ze vteřinu na vteřinu provedu. Nejspíš se podívám na telefon a zkontroluju, jestli si na mou malou existenci někdo nevzpomněl. Nevzpomněl. Ale to nevadí. Jsem žijící bytost co má vepsáno uvnitř sebe sama, že zemře sama. Svět je pozitivní místo černých barev, štěkajících psů a prázdné garáže, uprostřed které leží bedna. A v té bedně? V té bedně člověk najde nejhlubší vzpomínky plné barev, starého zežloutlého světla slunce a vzpomínek. Vyprahlé polaroidové fotky krátkých skečů co člověk zažíval a zažívá po týdny a dny života.
Takové to je. Není to černé. Není to bílé. Je to plné slunce. Je to jako se schovávat na kopci v létě a doufat, že vás nikdo nenajde a vítr vám připomene odkud pocházíte. Moc metafor? Ne. Nic takového. Vzpomeňte si někdy i na sebe, jaký člověk uvnitř vás je a co vše najde v té bedně uprostřed garáže duše. Buďte šťastnější, protože budete smutnější a pak zase šťastnější, protože nejste smutnější. A tak pojedeme všichni dokola a dokola, protože jsme žijící bytosti. Protože máme city, na které některé bytosti umí dobře útočit a neumí je pochopit, uchopit. A jiné bytosti vás budou po citech hladit a držet se jich a připomínat vám jak skvělé bytosti jste. A vy samotní to máte plně v rukou a můžete divočet, doufat a mručet a hýčkat a nenávidět a nemít se rádi a zrcadlo se vám vysměje a vy se vysmějete zrcadlu a celé to skončí jako špatný vtip ve výběhu zlých nápadů, nebo jako ticho uprostřed lesa.
Myslel sem, že jsem to našel, uprostřed bouře. Byl to jenom blesk, co ukázal cestu domů.
Za rok se svým vrtochům trošku zakřeníte, za dva roky se zasmějete a za deset si stěží vzpomenete. Tak proč řešit. Lidi jsou a budou zlouni. Vy se můžete přidat kam chcete a kdy chcete a měnit se jako barvy. A pokud nikoho neomezujete a nezabijíte, je to naprosto jedno.
Sejděte se uprostřed nočního města se svým stínem a kreslete svoje malé sny do dláždění ulic po kterých kráčíte.
Jděte a buďte překvapeni jak moc jste se změnili v porovnání s onou zašlou hnědou bednou v garáži.
Žádné komentáře:
Okomentovat