pohyb kyvadla

Představ si, že akceptuješ pravdu.

Takový mít svět. Svět, kdy se podíváme do zrcadla a víme, pravdivě tam vidíme a i známe hranice, známe vlastní možnosti - vnímáme naše lži, zlo, pravdu, dobro, známe sebe. Svět, kde nežijeme za maskou, kde nedržíme to nejniternější na krátkém řetězu někde daleko vzadu v podvědomí, nebojíme se s tím jít vpřed, hájit se, být vnitřním odrazem pravdy, prvopočáteční ozvěnou sobeckosti, sobeckosti která je naše a nikoho jiného.  Právo být sám sebou.
Život je až moc krátká divadelní hra na nějaké obří zvraty a vyčkávací taktiky stínů. Běháme tu jako herci, hrajeme vše, jen neakceptujeme sami sebe, ztrácíme, končíme.

"Zítra a zítra a zítra..tak ze dne na den, jeden po druhém, se sunou dny do konce letopisu. Včerejšky nám bláznům svítily na cestu k prachu. DOST! Zhasni svíčičko! Život je pouhý stín, ubohý herec, co chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy..."

 

Já vím, že to cítíte. Že scénu od scény, skupinu od skupiny, situaci od situace si nasazujeme určité masky, přidáváme je a měníme si je tak dlouho, až zapomeneme kolik vrstev to už nosíme, a která je ta první, která vrstva jsme MY. Děláme to všichni, je to tiché tajemství, co všichni akceptují. Jenže jakmile zapomeneme na to, kdo jsme, tak se otevírá prázdnota, dunící nekonečná prázdnota, co nás může pohltit a udusit. Bez pravého odrazu v zrcadle nepoznáme, kam vedou kořeny, a kde si to vlastně stojíme ve vlastní realitě i v realitě jako takové.

Poznávám strach, pokaždé, když se vidím v zrcadle, tak poznávám strach - protože nevím, jestli ta realita, kterou vnímám, není zrovna odraz od jedné z těch masek. Masek, co si nasazuji, abych zapadal, abych nevyčuhoval, abych byl hodným a dobrým a divným a všestraně nasraným článkem obrovského stroje, stroje, který akceptuju jen málokdy. Nikdy nezačnu křičet, i když šílenství je vždycky blíž, než si vůbec kdo z nás dokáže představit. A přetavit se, přednastavit se, nasadit masku a přežít další den je prostě cestou menšího odporu, než vyrazit proti sobě a nechát se smést vlnou pravdy. Tak si to představ. 

Představ si, že akceptuješ pravdu.

vlákna.

Může to být takové jaké chceme. 
Musíme si být jen vědomi překážek, drobných vad, chyb, zlomů, odboček a kliček a kruhů, po kterých se dostanete jedině zpátky tam, kde jsme začínali. Jiné to ani být nemůže, přímé cesty k věcem nevedou. Vše je to neuvěřitelný záplet drobných nitek našich životních osudů a příběhů, jedno vlákno se okolo druhého omotá, ale nenásledují stejnou cestu a míří dál a dál do prostoru osudu tkát další vzory do životních příběhů. 
Kolem nás se rozprostírají hladiny jezer tkané z drobných nitek myšlenek a činů nás lidí. Krasopisy a jemné kresby událostí, věčné zaznamenávání a napůl zapomínání věcí co už nejsou, ale co byli a právě tvoří naší záchytnou síť paměti a strukturu osobnosti nás samotných. A všechna ta zpětná osvícení a uvědomění si špatných rozhodnutí, co člověk mohl projít a nechat zaplést jinak. "Jak by co dopadlo a co by z toho bylo kdyby.." Jen zbytečně rozhazovaný čas představami o něčem, co už nikdy jiné nebude. Nejde to. Nenechávejme protékat čas mezi prsty - není ho tolik, aby byl tak slepě plýtván. 
Nitky rozhodnutí a vlastního příběhu prostě plavou vzduchem a zamotávají se podle toho, jak silný vítr člověk potká. Všichni máme určitý odhad na sílu proudu, do kterého se pouštíme, vždy je ale zkreslený. Vzory se proto liší, jsou rozmanité, unikátní a částečně sice můžeme vzor ovlivnit, ale jak už je jednou utkaný, nezměníme ho. Zůstane tam pro nás. Je odleskem našeho běhu skrze přítomnost. 

 A needle dragging thread 
To form the chapters only we could know 
But they will overlap 
And cast a shadow on what little is left 

Krásné vzory, podivné vzory a smysl nedávající vzory, ale i připálené temné chuchvalce spálených úryvků příběhu.. Je to tam vše. Někdy to vidíme jasně, září to jako oheň do noci, necháme se tím ovlivnit, přelije se to jako podivný stín našeho osudu, co vlaje do prázdna, co nás pronásleduje a neustále dál se zaplétá s dalšími. Jsme to my. 
Píšu to hlavně sám pro sebe. Zapomínám se, dívám se na staré vzory a usínám. Důležitější je to, co se děje nyní. Zpětně můžu jen celé dílo obdivovat a nezapomínat. Neříkám nic nového - nelamentovat nad tím co bylo je zlatou cestou života. Jdeme neustále přítomností, směřujeme ke konci, po své cestě, nemáme čas na to se ztrácet a zapomínát v zapletencích příběhů minulosti, neexistuje síla co by je změnila. Takové už jsou. 
Nám stačí jen žít.

Nedějící se dny

A když je mi nejhůř, tak zapomenu.
Zapomenu na vše, zapomenu na mraky v prázdné modři, zapomenu hučení měst, zapomenu na ostatní lidi a dívám se ven, ven ze sebe, do nekonečného prostoru prázdnoty, která je v každém z nás. A všichni mají příběhy a všichni mají vlastní písně co je doprovází skrz překotný puls životního hluku. Vlastní zvuk života. Zkažený, nádherný, rozkládající se.
Znal jsem a poznal jsem pár lidí, kteří by ani za slovo nestáli a stál sem u hrobů těch, kteří za slova stáli a měli mít více času, než dostávají jiní. Nepotkáš chodící hroby. Smrt je prostě smrt. A když je mi nejhůř, lezu na tu nejvyšší horu co najdu a dívám se z ní kolem sebe na ostatní vrcholky hor osamění a vidím příběhy jiných lidí a radši zapomenu ten svůj ubohý a připomenu si, že můj příběh je jen další malé zrnko v obrovské poušti osobních proher a smutků nás lidí.
Kdo občas nemá chuť zmizet na takovou horu, tak ztratil něco ze své přirozenosti, neumí se vcítit a vidí jen sebe, takový člověk je chudým. On totiž slyší jen svůj příběh a nechce znát hluk ostatních. Nářek ho odpuzuje a pohlazení je něco cizího a vzdáleného. Odpovědi člověk nenajde jinak, než když bude delší dobu jen sám se sebou, vyleze na horu, bude se rozhlížet a zapomene.

And I know when time
Will pass by slow
Without my heart
What can I do

Lidé, co nosí v očích zrcadla, odrážejí příběhy ostatních pryč. Připomínají jim radši jejich slabosti a sami, skrývajíc se ve stínech hor, oddávají se představám o vlastní jedinečnosti a kráse. Obrazy Doriana Graye se houpají v průvanu a květiny pomalu uvadají. Jejich příběhy občas vidím, ale vidět nechci. Jsou ploché, smutné a nikam nevedoucí, jsou to příběhy lidí co odmítají přijmout fakt, že nemají vidět jen sebe. Malé ostrovy tmy uprostřed mraků v prázdné modři, co nedohlédnou k pravdě.

Only babies cry

Jsem tu zas?
Ne nejspíš ne. Nejspíš sem jenom stín sám sebe, co se prolétá uličkama a hledá odpovědi na otázky, které ani nebyly položeny. Takový je úděl jednoho muže, v jednu chvilku, jednoho života. Je to čistá bezradnost v naprostém určení toku života.
Žiju. Píšu. Nepublikuju.
To dělají lidé, co si nejsou jistí. A já si nejsem jistý jestli další den zvládnu vstát a dál se prát s tím co přinese příliv života. Ne, není to tak divoké. Jsem zkoušen, jsem šílený, jsem normální a nevím co ze vteřinu na vteřinu provedu. Nejspíš se podívám na telefon a zkontroluju, jestli si na mou malou existenci někdo nevzpomněl. Nevzpomněl. Ale to nevadí. Jsem žijící bytost co má vepsáno uvnitř sebe sama, že zemře sama. Svět je pozitivní místo černých barev, štěkajících psů a prázdné garáže, uprostřed které leží bedna. A v té bedně? V té bedně člověk najde nejhlubší vzpomínky plné barev, starého zežloutlého světla slunce a vzpomínek. Vyprahlé polaroidové fotky krátkých skečů co člověk zažíval a zažívá po týdny a dny života.
Takové to je. Není to černé. Není to bílé. Je to plné slunce. Je to jako se schovávat na kopci v létě a doufat, že vás nikdo nenajde a vítr vám připomene odkud pocházíte. Moc metafor? Ne. Nic takového. Vzpomeňte si někdy i na sebe, jaký člověk uvnitř vás je a co vše najde v té bedně uprostřed garáže duše. Buďte šťastnější, protože budete smutnější a pak zase šťastnější, protože nejste smutnější. A tak pojedeme všichni dokola a dokola, protože jsme žijící bytosti. Protože máme city, na které některé bytosti umí dobře útočit a neumí je pochopit, uchopit. A jiné bytosti vás budou po citech hladit a držet se jich a připomínat vám jak skvělé bytosti jste. A vy samotní to máte plně v rukou a můžete divočet, doufat a mručet a hýčkat a nenávidět a nemít se rádi a zrcadlo se vám vysměje a vy se vysmějete zrcadlu a celé to skončí jako špatný vtip ve výběhu zlých nápadů, nebo jako ticho uprostřed lesa.
Myslel sem, že jsem to našel, uprostřed bouře. Byl to jenom blesk, co ukázal cestu domů.
Za rok se svým vrtochům trošku zakřeníte, za dva roky se zasmějete a za deset si stěží vzpomenete. Tak proč řešit. Lidi jsou a budou zlouni. Vy se můžete přidat kam chcete a kdy chcete a měnit se jako barvy. A pokud nikoho neomezujete a nezabijíte, je to naprosto jedno.
Sejděte se uprostřed nočního města se svým stínem a kreslete svoje malé sny do dláždění ulic po kterých kráčíte.
Jděte a buďte překvapeni jak moc jste se změnili v porovnání s onou zašlou hnědou bednou v garáži.