Life is pain, get the ice cream.

Mnoho mužů a žen každým momentem zaznamenává bolest. Je to pevná součást přítomnosti, která nás mnohému učí. Takový vnitřní poradce s nepříjemným hlasem, oznamující nám, že něco není v pořádku, že by s tím měl člověk začít něco dělat, nebo přestat dělat to, co mu ubližuje.

Bolest je naší pevnou součástí, zažíváme ji při mnohém. Může jít o bolest emocionální, která je velmi těžko kontrolovatelná, pokud člověk nemá vybudovanou pevnou sebekontrolu, racionalitu a není pořádně seznámen s principem této bolesti. Nebo o bolest fyzickou, kde její velikost je přímo úměrná rozsahu děje co jí způsobuje, její snižující faktor je pak naše vlastní míra citlivosti na tuto bolest. Samozřejmě i zde je ovlivňující faktor sebekázeň. Na fyzickou bolest se zamyšlení psát nemusí, všichni vždy známe její důvod, a když ne, doktor většinou pomůže tyto důvody a průvodce poznat a vyléčit je, nebo utišit bolest.
Emocionální bolest je potom tou hůře popsatelnou částí spektra. Pro mnohé může být záhadná, část lidí do ní ráda skáče sama a jen si jí zhoršuje, část lidí je celkově otupělá a pár statečných (mezi které se zatím nepočítám, ale mám snahu) umí tuto bolest lokalizovat, uvědomit si ji a tím zničit její jádro, nechávajíc tak tuto bolest volně odplout po proudu času.

Emocionální bolest si můžeme představit jako oheň - dokud hoří tak pálí. Sálá z něj žár, který spaluje a kouř který dusí a zahaluje náš rozhled, člověk se stává slepcem, který nešikovně tápe kolem sebe. Dokud se do tohoto ohně přikládá (myšlenkové pochody, emocionálně přebarvené vzpomínky) bude hořet a spalovat. Je důležité hledat co je tím palivem, které tak ochotně přihazujeme na vatry našich bolestí. Občas je to tak úzce vázáno na to, co děláme, že nemáme tolik šancí odhalit kdy, proč a jak přikládáme, dokud se skutečně vědomě nesnažíme. Tyto kusy paliva se skrývají za nás samotné, jsou obsaženy hluboko v naší přirozenosti a mohou bujet a růst jako nádor na našem sobectví. Je bláznovství hledat zdroje bolesti mimo sebe – „venku“, za vše co prožíváme, máme zodpovědnost na prvním místě my samy, je to něco, co si člověk musí plně uvědomit a tím získat první dílek síly na boj (nikdy nebude zcela vítězný) s bolestí. 

Proč a jak si člověk způsobuje bolest? Důvodů je samozřejmě spousta, ale princip zůstává vždy stejný. Jsou to sobecké nároky vůči ostatním, které nás k ní vážou. Je to pocit, že pokud někomu pomáháme, vycházíme na ruku či dáváme podporu, máme právo od něj žádat úplně to samé kdykoliv nás napadne – což není pravda. Člověk má vlastní vůli a tu je třeba respektovat a brát na vědomí, ne zaměňovat za vlastní vůli. Naše Já není a nikdy nebude jediným aktivním účastníkem na divadelní scéně života a ostatní lidé rozhodně nejsou komparz, který se nám má přizpůsobit. Jakmile člověk nedostane to, o čem si myslí, že by dostat měl (pocit jednání v právu), dává právě možnost vzniku bolesti, sám si jí tím způsobí – vědomě i nevědomě založí onen oheň. Najednou je naštvaný a ublížený. Důvodem je, že on nedostal to, co si přál, to o čem si myslel, že jest jeho plným právem a „majetkem“. Takové jednání je sobecké jednání. Pokud někomu jakkoliv pomáháme, musíme to dělat z čisté radosti a vůle člověku pomoci. Yeah, non-selfish acts of love. Not to get anything back, just to do it because (y'know?) To vychází z našeho vlastního rozhodnutí a je až na příjemci našich skutků jak s nimi naloží. On sám se může cítit zavázán a mít snahu nám to oplatit, ale stejně tak nic takového cítit nemusí, není k tomu vázán ničím jiným, než vlastní morálkou a svědomím (téma na jindy).

Zní to všechno celkem jednoduše, ale opak je pravdou. Slova se píší lehce, jejich převedení do reality je však vázáno na naší vůli konat. Je to dobrovolné vstoupení do arény sám se sebou – ochota bojovat proti naučené „přirozenosti“, proti iluzornímu pohodlí, které naše příliš sobecké jednání může přinášet. Boj je poznání sebe sama, stagnací nepoznáme nic. Málokdo na sobě rád hledá chyby, stejně tak je většina z nás velmi neochotná si vůbec nějaké připustit, máme tendence se spoléhat jen na pozitivní znaky svého já. Je škoda, že spousta lidí zůstává uvězněna v jednom bodě duševního vývinu a nesnaží se pokračovat dál na cestě k „moudrosti“, k celkovému nebo alespoň částečnému osvobození od strastí. Musíme se naučit poznávat a přijmout bolest jako pevnou součást naší struktury, která nás posunuje vpřed, emocionální bolest získává sílu posunout nás jen v případě, že poznáme její kořeny a máme snahu je přesekat a vytáhnout na světlo. To je ona cesta života, neustávající boj s bolestí, snaha naučit se využívat bolesti k vlastnímu posunu. 

Před bolestí se neutíká.