Poprvé?

Počtvrté a naposledy.

To je přesně věta ukazující to, co se tu děje. Třikrát jsem založil blog a opustil je, utíkaje před názory, které napsalo moje staré a čím dál tím starší já. Já v budoucnu nemám rádo sebe v minulosti a přítomnost je jen křížení dvou názorových cest, pokračujících tiše kupředu, každým pohybem vteřinové ručičky.

Takhle to bylo, tak už to být nemůže. Utíkat není koneckonců kam, takže na čtvrtý pokus bych rád vydržel s tím, co píšu a naučil se nebát toho, co píšu. Učit se nebát vyjadřovat a stát si zatím, navzdory tomu, že na mě může a nejspíš bude pohlíženo skrz prsty.

Je to trend dnešní generace, nechci to vztahovat na každého a všechny, ale hodně se utíká, hodně se mění názory, hodně se bojíme bolesti a neúspěchu a necháme se drtit, nebo vše destilujeme na čistou sebelítost. Já natolik, že mě to občas zatlačilo až na samotné pozadí života a drželo mě to tam, dokud se nestrhla bouře, která mě nakonec osvobodila, avšak obousečně. Tak jsem byl zformován, slepenec nízkého sebevědomí, ustrašenosti a hlasu co mě nutí se snažit, ale ve zanedlouho se rozkřičí jako šílenec v deliriu – nedělej to, posereš to, ztrapníš se. Někdy ten řev překonám - často sem měl k tomu dostatek pomoci a podpory. Někdy mě však přemůže, ale když jsem se rozhodl zeptat před kým se ztrapním, neměl mi ten hlas co říct a ztratil svoji sílu.

Born like this

 Into this

 As the chalk faces smile

 As Mrs. Death laughs

 As the elevators break

 As political landscapes dissolve

Bolest není a nebyla nikdy příjemná věc, ale je esenciálně důležitá - bez plného přiznání zodpovědnosti za případnou bolest co ucítíme, se člověk nikam nedostane. Tady začíná cesta - mám bolest, co je zač a proč jí cítím? Svádět bolest na jiné lidi – parketa slabých. I já si musel zabojovat a uvědomit, že člověk nemá žádné právo ukazovat kolem sebe a říkat „ten ten to a ta za to můžou“, tak to opravdu nejde. Přiznání si bolesti jako něčeho, co vychází jen a jen z nás, je prvním krokem k osvobození. Nezbavíme se jí, pokud nepřiznáme a nepoznáme její prostor ve vlastním životě, kdo bolest odstrkuje a nepřiznává jí místo v sobě, se jen víc oslabuje. Chce to plnou zodpovědnost za to kým jsem, co dělám a o co se snažím. Mít jasný záměr a jít. Jít a vědět, že nás bolest potká, že jí něco probudí a zase jí ucítíme přímo uvnitř nás. Bolest je skutečná jen tolik, kolik skutečnosti jí chceme dát (rána kladivem do palce). Většinou není tak reálná, jak se zdá a rozhodně nikdy netrvá do nekonečna. Za jeden den, jeden rok, prostě za určitý čas jí nahradí jiný pocit. Chce to jen tu snahu, uvědomění a následné přijmutí bolesti za pevnou součást života.

We are

 Born like this

 Into this

 Into these carefully mad wars

 Into the sight of broken factory windows of emptiness

 Into bars where people no longer speak to each other

 Into fist fights that end as shootings and knifings

Tohle je moje první část, první snaha. Udržet blog, psát krátce, výstižně a ventilovat to co chci, chlubit se, ztrapňovat se, chybovat, pobavit, ale nepřestávat na tom pracovat a snažit se. Vím, že někde potkám podporu, a budu jí hledat, stejně jako budu čekat kritiku. Chci trošku uznání, které si vybojuji. Neměl bych už dávno hrát dětskou hru na schovávanou a doufat, že mě buď někdo najde, nebo nikdy nikdo neobjeví. Dokud člověk nevyhledá konfrontace všeho druhu, nebude vědět, na čem stojí, kým je a jak tuhle hru hraje. Takže Vladimir, what the shit?!

Born into this

 Into hospitals which are so expensive that it’s cheaper to die

 Into lawyers who charge so much it’s cheaper to plead guilty

 Into a country where the jails are full and the madhouses closed

 Into a place where the masses elevate fools into rich heroes

 Born into this

 Walking and living through this

 Dying because of this

 Muted because of this.

Charles Bukowski – Dinosauria, We