Sestupujeme

Ženy, navrch měkké uvnitř tvrdé a muži opačně. Co je na tom tvrzení pravdy? Spousta maskulinních samců něco takového smete ze stolu jedním mávnutím tlapy, protože přiznání pravdivosti onoho tvrzení (i kdyby „na každém šprochu pravdy trochu“) by mohlo zranit jejich ego a dost možná ohrozit jejich pozici alfa samců. Takové přiznání toho, že muž jest celkem citlivou bytostí, je to samé, jako když si beta vlk lehne na záda a vystaví své smrtelné slabiny silnějším, jako akt poddanosti.

Já musím přiznat, dokonce beze strachu, že skutečně něco pravdy na tvrzení o „měkkosti“ v onom tvrzení bude. Navrchu se musí muž vždy tvářit jako skálopevný dřevorubec, co zabije bandu medvědů grizzly holýma rukama a udělá si z nich stany. Veškeré své slabosti nechává pro sebe a jen a jen pro sebe.

Umím se proměnit v ne zcela racionálně se chovající bytost. Nejspíš nebudu sám, kdo se v otázkách vztahů a tomu, co máme ve zvyku pojmenovávat láska (a všichni racionální až na půdu budou stejně lásce přisuzovat něco metafyzického – stejně jako černé kočce přes cestu), cítí nejistě, čas od času až téměř nepatřičně slabě – i když neznám pořádně důvod, nebo si ho nechci přiznat. Poslední dobou se snažím přijít na to, co za tím stojí, bez zbytečného melodramatu a melancholie.

Nejdříve jsem měl za to, že to je čistá ufňukanost spojená s pevnou fatalistickou vírou, živenou sobectvím, co se lásky týče. Tento pohled nebyl dobrý a díval se na věc jen z jednoho úhlu. Neměl v sobě dostatek racionality a byl spíše povolení pro divoké bujení citů, náklonnosti, odtaživosti (protiklady se v emocích dějí lusknutím prstů), připoutanosti (ve smyslu sobectví), vztahovačnosti a dalších „krásných“ věcí, které nám emoce povětšinou přinášejí.  A to prý mají zastávat funkci primárně motivačního systému člověka, což mi také zcela smysl nedává, když je pod jejich vlivem člověk schopen konat proti sobě ergo iracionálně - bez potřeby logiky, nehledě na to, že může takhle velice snadno poškozovat ostatní. V emocích totiž nesmyslné věci dávají smysl a romantik řekne „oh bože na nebesích, však právě tak a ne jinak být to má, než že citem ze srdce člověk poslouchá“ a to je kámen úrazu, myslet si a opravdu fungovat na čistě takové víře, kdy se člověk nechává zmítat v emocích všeho druhu a nesnaží se ani pořádně bojovat, je jako jet na kole a sám sobě vrazit klacek mezi paprsky předního kola, když zrovna svižně uháníme z kopce. Nenechte se mýlit, není to cynické prohlášení, že láska jest mrtva a ať žije logika a rozum. Láska je krásná, ale neznamená nesmyslné šílenství. Jakmile člověk přestane částečně krotit a kontrolovat své pocity (dalo by se říci prověřovat jejich nezhoubnost pro sebe a ostatní), začíná se láska proměňovat v něco prázdného, na co je hleděno jen z vrchu, taková hezky namalovaná bublina, uvnitř prázdná (ale přitom se stále slepě věří, že je plná), udržovaná jen povrchovým napětím bujících emocí.

Styčný bod vzniku něčeho takového bude starý dobrý egoismus. Ego a jeho nutkáním lpět na věcech neskutečnou silou sobectví a přivlastňovat si i to, co není naše – to je nejspíš činitel, co vyprazdňuje onu bublinu. Právě ze sobectví, syndromu „já já já jenom já“, vznikají ty nejsilnější emoce, které známe - bohužel skoro vždy negativního rázu (žárlivost, závist, nenávist, pocit ublíženosti když není po našem, nebo se nám ničí domečky ze snů, sebelítost). V té chvilce se přestaneme ovládat, nepřemýšlíme pořádně o správnosti toho, co a jak děláme, o důsledcích našich činů (vidíme jen to, co ovlivňuje nás a vztahujeme to na ostatní pod falešnou vlajkou empatie), a hlavně jestli tím neublížíme druhé osobě. Ovlivňuje to i život mimo vztah, v pohledu jiných můžeme být jiní, divní, změnění. Negativní emoce vycházející ze sobectví se ve spojení s láskou a pochybováním mění na slepou, drtivě otupující sílu, kterou člověk uměle vtlačuje do své racionální části uvažování právě tím, že se nekontroluje a nemá ani potuchu o nutnosti sebekontroly a snahou skutečně budovat obsah. Tato sílá ničí důvěru v sebe sama a tím i v druhé – podle sebe často soudíme ostatní a pokud něco není v pořádku s námi, musí být výsledný soud dosti pokřivený. Je třeba, aby člověk měl určenou hranici (držel se jí a prověřoval jí, pochybování je do jisté míry velmi prospěšné) a byl schopen přijmout pravdu o sobě, od sebe – musíme se snažit sejmout ono příliš růžové, nebo příliš černé zabarvení naší soudnosti a pohledu na sebe sama. Člověk na to rozpoznávání pravdy není sám (sám je pouze na boj s vlastní bolestí vzniklou výše popsaným), pomoci můžou blízké osoby, které se nám budou snažit nastavit zrcadlo a říct nám, co podle jejich soudu není v pořádku. Je potřeba mít tedy otevřenou mysl a bránit se za každou cenu tvoření falešných zlých pocitů vůči druhému, které nám mají obhájit to, co děláme. Musíme si uvědomit, že člověk není vždy zodpovědný jen za své city, není totiž sám, kdo cítí. Lehké to není, chce to (ostatně jako vše co je spojené s bojem) sílu a trpělivost.

“Range after range of mountains.
Year after year after year.
I am still in love.”
Gary Snyder