intermezzo

A stále máš sny?

Rozpouštějí se
Třeba žiješ polosen.
V zapomenuté jeskyni?
Na jejím dně a není zapomenutá, víš o ní, tam vzadu.
Nejsem přece vězněm.
To nevíš. Třeba jsi zároveň vše na co dokážeš pomyslet.
Sní ještě lidé své sny? Proč je postupně zabíjíme a fantazie se stává něčím, co obtěžuje a může se dotýkat jen nemnohých? Sny již nevedou hluboko, ale klouzají po nejschůdnější hladině.
Tak tomu může být, ale nikdo neodhalí sny jiných.
 Já ve svých snech cítím. Jsem si jistý, že jsem měl i chuť a vím, že jsem cítil bolest. Fyzickou bolest. Vše jsou přeci jen elektrické stimuly, kdo mi zaručí reálnost, navzdory neuchopitelnosti snů oproti částečné uchopitelnosti a menší rozmazanosti toho, co se zdá být ne-snem.
Nikdo. Ani ty sám.
To znamená, že když to nedokážu posoudit, nejsem a nemůžu být pozorovatelem, ale jsem pevnou součástí, co nemůže odhalit sebe sama.
Ano.
Pravdu neodhalím?
Nelze vidět každý úhel najednou, a nelze je rozebrat jeden po druhém, to se potom ztratí celek. Co jsi viděl?
Ve snu, nebo v tom, co může být snem?
V tom co může být snem.
Asi odpověď, nebo něco jiného, jako sochu uprostřed černé plochy. Kde nic není i drobnost poutá pohled.
Není to pro samotný klam, že kolem nic není?
Nevím, neměl jsem pouštět tu odpověď uprostřed pouště, vidět jiný úhel snu nevede ke spokojenosti.
Spokojenost je klam zaručující kontinuitu našeho bytí, hnací síla stínu.
Pak se rozpouští vše, socha již nemá kde stát a mé tápání po spokojenosti je vlastně slepostí a nutností pokračovat všude a kdekoliv dokud nevyprší můj čas.
Ano, navíc v oku je jen jeden úhel.

tma se přelila, šum zesílil, přišlo ráno

Všichni máme sny. Nakolik se na ně díváme nezúčastněně, jako na právě probíhající reklamu v televizi? Zajímalo by mě, kdo má jaké reflexe útržků minulosti, přítomnosti a budoucnosti, poslepované chaoticky do sebe, nebo naopak lineárně.. Záleží na člověku jaké bude mít sny a jak si je uchová, nebo z nich vytáhne něco o sobě. Já sny mám, ale bývají nevýrazné, nebo děsivé, vyhýbám se jím úspěšně, občas něco uplí v paměti, jako divné pocity opuštěného skladiště a vzdáleného nebezpečí, nebo dlouhé rozhovory vedoucí odnikud nikam. Některé smyčky upouští ze svého stereotypu - když jsem ve snu nastoupil v minulosti do výtahu, nikdy mě nedovezl do patra, které jsem zvolil - většinou do patra, kde se začali dít divné věci uprostřed zvláštně propojených panelákových chodeb osvětlených slabým nepříjemně nažloutlým světlem, potkával jsem dávno ve vzpomínkách ztracené lidi a vedu ony hovory. Teď již tomu tak není. Tohle mi jen podpořilo teorii, že i sny mají své vlastní struktury, skelety na které se skládají věcí, co si pamatujeme a projevují se různou silou, podle toho jaký význam jim člověk dá. Sny jsou divné pochody..

"-His madness... His madness keeps him sane."
- And do you think he is the only one, my sister?"

Delirium and Dream, in Fables and Reflections.

I still got that mystic vision

They say I inspired, but I'm still looking for my fire. I won't stop till I manifest my crop.
Crossroads, one million miles, I'm kicking up dirt when I walk by.

Probuzení do slunečného dne přináší lidem spousty požitků-prožitků. Vzduch v únoru ještě pořád štípe do tváří, světlo slunce se vybarvuje do tekutého zlata a pomalu, ale jistě, se nám prodlužují dny. Mám radost, smíšenou, ale vyhrávající. Pokud si někdo nepřizná výhru, bude prohrávajícím..

Rušte okovy, choďte po světě, svádějte boj s ďáblem chtivosti a nenávisti, jehož trůnu jsme otroky. Nemůžu dál chodit s touto nemocí po světě a jen jí tiše tolerovat a lhát o ní. Lhal jsem si spoustu dob jen proto, abych o nich v závěru tvrdil něco jiného, což mi mělo přivodit jen bolest (hloupé sebeobdarovávání). Obrátil jsem se dovnitř, společně s mým vztekem. Vztek odbrácený dovnitř je deprese, deprese nikam nevedou, je to jako kaňon, na jehož dno nikdy nepřistane ani jeden paprsek slunce. Prázdný, mrtvý kaňon prohry, ve kterém jsem si chůzi jen představoval, nikdy jsem do něj nevkročil jinak než lží, lží kterou jsem vyprávěl sám sobě a nutil se věřit.
Je čas se probudit a ještě důležitější je vstát z postele a něco dělat. Vylezme z jeskyně našeho ega a pojďme hledat oheň, u kterého se zahřeje celý kmen. Materialitu stranou, tohle je vnitřní putování po divných stezkách, které si člověk nechce přiznat, přirozenost je lenost, lenost zabíjí možné šampiony. Věřím, že skoro každý má moc něčím se stát, každý má uvnitř ohromný oheň, někdo je od něj ale tak daleko, že z něj stěží vidí jiskru na horizontu. Mluvím o hodnotách tak fundamentálních, že třesou naší přirozenou stavbou duše. Pěstovat čisté dobro, které si nebere a neotiskuje v činu kus ega. Nikdy nic nedostaneš, pokud ostatní nedají. Nedá se chodit život od života s vězeňskou logikou "služba za službu" a očekávat neočekávané kdykoliv se pro někoho přetrhneme. Mluvím z vlastní zkušenosti, stravovanou ohněm hněvu, založeným uprostřed suchého lesa.. Oheň je pod kontrolou, ale stačí jeden suk v polenu, lupnutí, vystřelení jiskry do suchého lesa a začne požár, ve kterém někteří muž chtějí vidět svět jen hořet. Konverze k milému a osvobozujícímu, křižovatka tvrdého života. Není těžší zkoušky života, než čistota a šíření nesobeckého dobra. Jestli na to mám? Určitě.

Čeká mě ještě dlouhé putování skrz různé zkoušky, musím přestat kouřit a nadále budovat chrám kde sídlí má duše, musím zničit lpění (někdy nesmyslně silné, živené jen radostí z bolesti), musím pěstovat dobro a zasévat stromy pořádku, potřebuji nadále poznávat a být otevřen. Přeju si důvěru ostatních, vzhlížet na sebe navzájem z našich vnitřních hor a kopců, křičet do vzduchu těžkosti, které se pak promění v mraky a běhat z kopců a do kopců se navštěvovat a slyšet všechny příběhy, sdílet pocity, ne plytké řeči. Nechci pohledy skrz prsty na to kdo-co jsem a kdo-co jsou ostatní, žádné výběrové řízení na to kdo je lepší jako doplněk k mojí osobě a má svůj "kredit" (jak hrozné a nemocné je dělení pánů a kmánů). Kdyby se kniha víc nesoudila, než soudila podle obalu, byl by svět mnohem spokojenějším místem, zpomalenějším, méně hektickým, znajícím. Vidět a vědět, že letmým pohledem se člověk nic pořádně nedozví. Agitace znějí krásně, skutečná cesta je pak inspirujícím hledáním paliva pro další postupy, skrz rozeklané vrcholky skal pochybností, ledové planiny nenávisti, dusivé temné hvozdy závisti. Chci lidem nosit alespoň třísky a troud, aby si na cestě mohli rozdělat oheň a zahřát se. Jít zpátky na světlo, ve kterém stojíme všichni. Na konci cesty sedí mudrc, naše zrození-jednota-přirozenost a ten sejme pásku z našich očí. Uvidíme světlo zase naplno a pochopíme.
Vše je jednota a dokud to člověk neuvidí, nebo se nebude snažit to přijmout, tak se bude bát smrti a nejen jí. V očích lidí, které potkávám vidím žhnout velké ohně možností a síly.
 Nenechme se oslabovat.


It's like I'm walking through this kingdom of time
Thus far I've done lost my mind
 Only to find the other side.

I'm still young having mystic visions
Of the one, I hear the hum, the melody comes
 Rushing in like some wind.

Matisyahu - Crossroads

Still sound

Deset dní a stále ticho. Nic moc mě nehryže, ale ani moc nepřemýšlím. Chvilku zlobí počasí, chvilku je morbidně zábavné.. Jak kdyby někdo březen posunul na leden/únor. Vyhovuje mi to, nefandím šedivé krajině sněhu, panelů a asfaltu - je to ospalá mrtvolnost co sálá z města a ovlivňuje žijící. Chvilku to může nějakým způsobem fascinovat, nebo dokonce inspirovat, ale pochvilce ten pohled bolí - pokud nejste zarytý urbanistický fanoušek nebo nihilista na volné noze.
Nevím čím to je, jestli jsem stanul na prahu zbytků hybernace a pohodlnosti, nebo sem si s rýmičkou a kašlíkem zazvonil umíráček a teď čekám v márnici na svatební košili. Nic se neděje. Nic zvláštního, nic seriozního, kromě přítomnosti, alespoň tak to vidím. Přítomnost utíká skrz minové pole a i když vše exploduje, nic jí nezastaví. Složitá tapiserie všedního žití, moc vláken co se proplétají, moc všeho. Zas mi nevoní slovo přizpůsobit se, ale zároveň si moc dobře neuvědomuju, jak má člověk vlastně fungovat ve společnosti-kohokoliv/jakékoliv a co slovo přizpůsobit se vlastně znamená doopravdy.
Co teď, co potom.. Na povídku sem sáhl jen tak zběžně, mám až moc nápadů a až moc málo energie si je poznamenat, moje hlava je divadlo plné špatných herců, divných textů a nulové nápovědy - nevadí, to se přece zlomí, jako vždy a vše.
Leden je pryč. Únor je tu a jsem na něj zvědavý. Leden totiž nestál za nic (povětšinou). Navzdory tomu, že to má symbolizovat dveře do nastávajícího roku, okolnosti mě nutí tenhle měsíc celkem nenávidět, protože o práh "dveří" sem si nakopl palec. Mým předpokladem potom je, že únor bude lhostejně aktivní navozování nových zvyklostí pro přežití a další rozvoj. Něco nového, něco jiného, něco starého.. A v závěru je změna jemné chvění vzduchu nad radiátorem. Je život přímka nebo jen úseč?

There's more...

.here´s more to this life
that you don´t seek
and that makes you weak.

 Jsem zas v bodu, kdy si musím začít vymýšlet nad čím dále přemýšlet. Ještě dva dny zpátky byla šedivost a zasněženost města dusivá, teď už je jen lenivě otravná. Jako každá smrtelník se těším na další slunečný den, sněhu to uprostřed šedivé pustiny moc nesluší bez slunečních paprsků. Až zas přijdou, bude sice každý oslepen, ale stejně spokojen. 
Pěstovat snahu uprostřed těchto dnů je divné. Člověk je sám za sebe v otázce hledání pozitivních motivací -  to platí vždy, a zima to jen podtrhuje svojí mrazivou zpomaleností. Není zrovna kolébkou nejpozitivnějších představ a vzpomínek "these are facts".
Nejspíš zkusím napsat něco na téma lenost, možná konečně dokončím povídku, třeba mě napadne něco úplně jiného, dnes mi to moc nemyslí. Někdy bych si přál dodržovat pevné osnovy, které bych si stanovil a přestal mít tak chaotické tendence. Trénink soustředění je úmorný, ale je to nutné zlo. Spal bych.

Člověk nemůže nikdy očekávat, že k němu pozitivní motivace přijde sama. Nic takového ve zvyku nemá, získání pevné pozitivní motivace znamená hodně práce, "práce bolí", lenost zimy tomu nenahrává a člověk rád usne v představě pohodlí, ale...

"Není čas ztrácet čas."

Life is pain, get the ice cream.

Mnoho mužů a žen každým momentem zaznamenává bolest. Je to pevná součást přítomnosti, která nás mnohému učí. Takový vnitřní poradce s nepříjemným hlasem, oznamující nám, že něco není v pořádku, že by s tím měl člověk začít něco dělat, nebo přestat dělat to, co mu ubližuje.

Bolest je naší pevnou součástí, zažíváme ji při mnohém. Může jít o bolest emocionální, která je velmi těžko kontrolovatelná, pokud člověk nemá vybudovanou pevnou sebekontrolu, racionalitu a není pořádně seznámen s principem této bolesti. Nebo o bolest fyzickou, kde její velikost je přímo úměrná rozsahu děje co jí způsobuje, její snižující faktor je pak naše vlastní míra citlivosti na tuto bolest. Samozřejmě i zde je ovlivňující faktor sebekázeň. Na fyzickou bolest se zamyšlení psát nemusí, všichni vždy známe její důvod, a když ne, doktor většinou pomůže tyto důvody a průvodce poznat a vyléčit je, nebo utišit bolest.
Emocionální bolest je potom tou hůře popsatelnou částí spektra. Pro mnohé může být záhadná, část lidí do ní ráda skáče sama a jen si jí zhoršuje, část lidí je celkově otupělá a pár statečných (mezi které se zatím nepočítám, ale mám snahu) umí tuto bolest lokalizovat, uvědomit si ji a tím zničit její jádro, nechávajíc tak tuto bolest volně odplout po proudu času.

Emocionální bolest si můžeme představit jako oheň - dokud hoří tak pálí. Sálá z něj žár, který spaluje a kouř který dusí a zahaluje náš rozhled, člověk se stává slepcem, který nešikovně tápe kolem sebe. Dokud se do tohoto ohně přikládá (myšlenkové pochody, emocionálně přebarvené vzpomínky) bude hořet a spalovat. Je důležité hledat co je tím palivem, které tak ochotně přihazujeme na vatry našich bolestí. Občas je to tak úzce vázáno na to, co děláme, že nemáme tolik šancí odhalit kdy, proč a jak přikládáme, dokud se skutečně vědomě nesnažíme. Tyto kusy paliva se skrývají za nás samotné, jsou obsaženy hluboko v naší přirozenosti a mohou bujet a růst jako nádor na našem sobectví. Je bláznovství hledat zdroje bolesti mimo sebe – „venku“, za vše co prožíváme, máme zodpovědnost na prvním místě my samy, je to něco, co si člověk musí plně uvědomit a tím získat první dílek síly na boj (nikdy nebude zcela vítězný) s bolestí. 

Proč a jak si člověk způsobuje bolest? Důvodů je samozřejmě spousta, ale princip zůstává vždy stejný. Jsou to sobecké nároky vůči ostatním, které nás k ní vážou. Je to pocit, že pokud někomu pomáháme, vycházíme na ruku či dáváme podporu, máme právo od něj žádat úplně to samé kdykoliv nás napadne – což není pravda. Člověk má vlastní vůli a tu je třeba respektovat a brát na vědomí, ne zaměňovat za vlastní vůli. Naše Já není a nikdy nebude jediným aktivním účastníkem na divadelní scéně života a ostatní lidé rozhodně nejsou komparz, který se nám má přizpůsobit. Jakmile člověk nedostane to, o čem si myslí, že by dostat měl (pocit jednání v právu), dává právě možnost vzniku bolesti, sám si jí tím způsobí – vědomě i nevědomě založí onen oheň. Najednou je naštvaný a ublížený. Důvodem je, že on nedostal to, co si přál, to o čem si myslel, že jest jeho plným právem a „majetkem“. Takové jednání je sobecké jednání. Pokud někomu jakkoliv pomáháme, musíme to dělat z čisté radosti a vůle člověku pomoci. Yeah, non-selfish acts of love. Not to get anything back, just to do it because (y'know?) To vychází z našeho vlastního rozhodnutí a je až na příjemci našich skutků jak s nimi naloží. On sám se může cítit zavázán a mít snahu nám to oplatit, ale stejně tak nic takového cítit nemusí, není k tomu vázán ničím jiným, než vlastní morálkou a svědomím (téma na jindy).

Zní to všechno celkem jednoduše, ale opak je pravdou. Slova se píší lehce, jejich převedení do reality je však vázáno na naší vůli konat. Je to dobrovolné vstoupení do arény sám se sebou – ochota bojovat proti naučené „přirozenosti“, proti iluzornímu pohodlí, které naše příliš sobecké jednání může přinášet. Boj je poznání sebe sama, stagnací nepoznáme nic. Málokdo na sobě rád hledá chyby, stejně tak je většina z nás velmi neochotná si vůbec nějaké připustit, máme tendence se spoléhat jen na pozitivní znaky svého já. Je škoda, že spousta lidí zůstává uvězněna v jednom bodě duševního vývinu a nesnaží se pokračovat dál na cestě k „moudrosti“, k celkovému nebo alespoň částečnému osvobození od strastí. Musíme se naučit poznávat a přijmout bolest jako pevnou součást naší struktury, která nás posunuje vpřed, emocionální bolest získává sílu posunout nás jen v případě, že poznáme její kořeny a máme snahu je přesekat a vytáhnout na světlo. To je ona cesta života, neustávající boj s bolestí, snaha naučit se využívat bolesti k vlastnímu posunu. 

Před bolestí se neutíká.

Meanwhile on the screen.

Pomalu ale jistě se snažím neusínat na neexistujících vavřínech.
Zimní prokrastinace je jako těžká deka, při začátku roku mi boj s tímto behemotem nesvobody jde více než dobře, jako správný schizofrenik můžu říct, že jsem rád za svou druhou půlku vědomí, která se změnila v dýchající a žijící organismus skutečně vyvíjející snahu o pozměnění stávajícího bodu života.
Překvapivé je, kolik věcí mi vybíhá naproti a snaží se upoutávat mojí pozornost, úspěšně. Již nadále neponesu prokletí muže, co nemá jasně danou budoucnost, do muže, co si svojí budoucnost sám utváří a sjíždí její svahy pod přívalem vln možností. Není větší radosti pro mě, jako pro milovníka zvířat, než nabídnutá možnost pracovat ve zverimexu a radit lidem, jak se starat o své blízké němé tváře, popřípadě jako podpultovku prodat nějaké to holé radioaktivní morče nebo vejce fénixe. Touto možností vznikla brána ukazující cestu do matky všech měst, stačí jen vyčkat, udělat o sobě dobrý obraz a pootočit cestou. Což já a mé druhé já zvládnem s přehledem, jsem připraven jíst, žít a dýchat úspěch i za cenu bolesti, která mě bude jako věrný pes pronásledovat až k hrobu. Bolest je přítelkyní, díky které nenechám život jen tak utíkat kolem mne.
Během několika dní příštích bych měl dopsat a vypustit své "opus magnum" na téma bolesti, boje s bolestí a snahy žít a nelitovat, trošku raketového paliva pro snaživé. Pokusím se do toho nezaplést a napsat vše jak mi to od prstů chodí, bez zbytečných kliček a obratů. Budu se snažit i dodělat svojí novou povídku o nájemném vrahu z města Mlhy, kterou bych navzdory strachu moc rád odprezentoval. Víc rádoby rozumného blábolení už takhle před obědem nevyplodím. Není to zrovna doba, kdy do hlavy chodí myšlenky a spojují se v jasné celky, takové myšlení chodí až s nocí. Teď je mi zima, mám hlad, moje židle divně vrže a mě dnes čeká hromada zábavných a příjemných setkání nejen s dlouho neviděnými comrades. Beer up, talk down.

Sestupujeme

Ženy, navrch měkké uvnitř tvrdé a muži opačně. Co je na tom tvrzení pravdy? Spousta maskulinních samců něco takového smete ze stolu jedním mávnutím tlapy, protože přiznání pravdivosti onoho tvrzení (i kdyby „na každém šprochu pravdy trochu“) by mohlo zranit jejich ego a dost možná ohrozit jejich pozici alfa samců. Takové přiznání toho, že muž jest celkem citlivou bytostí, je to samé, jako když si beta vlk lehne na záda a vystaví své smrtelné slabiny silnějším, jako akt poddanosti.

Já musím přiznat, dokonce beze strachu, že skutečně něco pravdy na tvrzení o „měkkosti“ v onom tvrzení bude. Navrchu se musí muž vždy tvářit jako skálopevný dřevorubec, co zabije bandu medvědů grizzly holýma rukama a udělá si z nich stany. Veškeré své slabosti nechává pro sebe a jen a jen pro sebe.

Umím se proměnit v ne zcela racionálně se chovající bytost. Nejspíš nebudu sám, kdo se v otázkách vztahů a tomu, co máme ve zvyku pojmenovávat láska (a všichni racionální až na půdu budou stejně lásce přisuzovat něco metafyzického – stejně jako černé kočce přes cestu), cítí nejistě, čas od času až téměř nepatřičně slabě – i když neznám pořádně důvod, nebo si ho nechci přiznat. Poslední dobou se snažím přijít na to, co za tím stojí, bez zbytečného melodramatu a melancholie.

Nejdříve jsem měl za to, že to je čistá ufňukanost spojená s pevnou fatalistickou vírou, živenou sobectvím, co se lásky týče. Tento pohled nebyl dobrý a díval se na věc jen z jednoho úhlu. Neměl v sobě dostatek racionality a byl spíše povolení pro divoké bujení citů, náklonnosti, odtaživosti (protiklady se v emocích dějí lusknutím prstů), připoutanosti (ve smyslu sobectví), vztahovačnosti a dalších „krásných“ věcí, které nám emoce povětšinou přinášejí.  A to prý mají zastávat funkci primárně motivačního systému člověka, což mi také zcela smysl nedává, když je pod jejich vlivem člověk schopen konat proti sobě ergo iracionálně - bez potřeby logiky, nehledě na to, že může takhle velice snadno poškozovat ostatní. V emocích totiž nesmyslné věci dávají smysl a romantik řekne „oh bože na nebesích, však právě tak a ne jinak být to má, než že citem ze srdce člověk poslouchá“ a to je kámen úrazu, myslet si a opravdu fungovat na čistě takové víře, kdy se člověk nechává zmítat v emocích všeho druhu a nesnaží se ani pořádně bojovat, je jako jet na kole a sám sobě vrazit klacek mezi paprsky předního kola, když zrovna svižně uháníme z kopce. Nenechte se mýlit, není to cynické prohlášení, že láska jest mrtva a ať žije logika a rozum. Láska je krásná, ale neznamená nesmyslné šílenství. Jakmile člověk přestane částečně krotit a kontrolovat své pocity (dalo by se říci prověřovat jejich nezhoubnost pro sebe a ostatní), začíná se láska proměňovat v něco prázdného, na co je hleděno jen z vrchu, taková hezky namalovaná bublina, uvnitř prázdná (ale přitom se stále slepě věří, že je plná), udržovaná jen povrchovým napětím bujících emocí.

Styčný bod vzniku něčeho takového bude starý dobrý egoismus. Ego a jeho nutkáním lpět na věcech neskutečnou silou sobectví a přivlastňovat si i to, co není naše – to je nejspíš činitel, co vyprazdňuje onu bublinu. Právě ze sobectví, syndromu „já já já jenom já“, vznikají ty nejsilnější emoce, které známe - bohužel skoro vždy negativního rázu (žárlivost, závist, nenávist, pocit ublíženosti když není po našem, nebo se nám ničí domečky ze snů, sebelítost). V té chvilce se přestaneme ovládat, nepřemýšlíme pořádně o správnosti toho, co a jak děláme, o důsledcích našich činů (vidíme jen to, co ovlivňuje nás a vztahujeme to na ostatní pod falešnou vlajkou empatie), a hlavně jestli tím neublížíme druhé osobě. Ovlivňuje to i život mimo vztah, v pohledu jiných můžeme být jiní, divní, změnění. Negativní emoce vycházející ze sobectví se ve spojení s láskou a pochybováním mění na slepou, drtivě otupující sílu, kterou člověk uměle vtlačuje do své racionální části uvažování právě tím, že se nekontroluje a nemá ani potuchu o nutnosti sebekontroly a snahou skutečně budovat obsah. Tato sílá ničí důvěru v sebe sama a tím i v druhé – podle sebe často soudíme ostatní a pokud něco není v pořádku s námi, musí být výsledný soud dosti pokřivený. Je třeba, aby člověk měl určenou hranici (držel se jí a prověřoval jí, pochybování je do jisté míry velmi prospěšné) a byl schopen přijmout pravdu o sobě, od sebe – musíme se snažit sejmout ono příliš růžové, nebo příliš černé zabarvení naší soudnosti a pohledu na sebe sama. Člověk na to rozpoznávání pravdy není sám (sám je pouze na boj s vlastní bolestí vzniklou výše popsaným), pomoci můžou blízké osoby, které se nám budou snažit nastavit zrcadlo a říct nám, co podle jejich soudu není v pořádku. Je potřeba mít tedy otevřenou mysl a bránit se za každou cenu tvoření falešných zlých pocitů vůči druhému, které nám mají obhájit to, co děláme. Musíme si uvědomit, že člověk není vždy zodpovědný jen za své city, není totiž sám, kdo cítí. Lehké to není, chce to (ostatně jako vše co je spojené s bojem) sílu a trpělivost.

“Range after range of mountains.
Year after year after year.
I am still in love.”
Gary Snyder

Poprvé?

Počtvrté a naposledy.

To je přesně věta ukazující to, co se tu děje. Třikrát jsem založil blog a opustil je, utíkaje před názory, které napsalo moje staré a čím dál tím starší já. Já v budoucnu nemám rádo sebe v minulosti a přítomnost je jen křížení dvou názorových cest, pokračujících tiše kupředu, každým pohybem vteřinové ručičky.

Takhle to bylo, tak už to být nemůže. Utíkat není koneckonců kam, takže na čtvrtý pokus bych rád vydržel s tím, co píšu a naučil se nebát toho, co píšu. Učit se nebát vyjadřovat a stát si zatím, navzdory tomu, že na mě může a nejspíš bude pohlíženo skrz prsty.

Je to trend dnešní generace, nechci to vztahovat na každého a všechny, ale hodně se utíká, hodně se mění názory, hodně se bojíme bolesti a neúspěchu a necháme se drtit, nebo vše destilujeme na čistou sebelítost. Já natolik, že mě to občas zatlačilo až na samotné pozadí života a drželo mě to tam, dokud se nestrhla bouře, která mě nakonec osvobodila, avšak obousečně. Tak jsem byl zformován, slepenec nízkého sebevědomí, ustrašenosti a hlasu co mě nutí se snažit, ale ve zanedlouho se rozkřičí jako šílenec v deliriu – nedělej to, posereš to, ztrapníš se. Někdy ten řev překonám - často sem měl k tomu dostatek pomoci a podpory. Někdy mě však přemůže, ale když jsem se rozhodl zeptat před kým se ztrapním, neměl mi ten hlas co říct a ztratil svoji sílu.

Born like this

 Into this

 As the chalk faces smile

 As Mrs. Death laughs

 As the elevators break

 As political landscapes dissolve

Bolest není a nebyla nikdy příjemná věc, ale je esenciálně důležitá - bez plného přiznání zodpovědnosti za případnou bolest co ucítíme, se člověk nikam nedostane. Tady začíná cesta - mám bolest, co je zač a proč jí cítím? Svádět bolest na jiné lidi – parketa slabých. I já si musel zabojovat a uvědomit, že člověk nemá žádné právo ukazovat kolem sebe a říkat „ten ten to a ta za to můžou“, tak to opravdu nejde. Přiznání si bolesti jako něčeho, co vychází jen a jen z nás, je prvním krokem k osvobození. Nezbavíme se jí, pokud nepřiznáme a nepoznáme její prostor ve vlastním životě, kdo bolest odstrkuje a nepřiznává jí místo v sobě, se jen víc oslabuje. Chce to plnou zodpovědnost za to kým jsem, co dělám a o co se snažím. Mít jasný záměr a jít. Jít a vědět, že nás bolest potká, že jí něco probudí a zase jí ucítíme přímo uvnitř nás. Bolest je skutečná jen tolik, kolik skutečnosti jí chceme dát (rána kladivem do palce). Většinou není tak reálná, jak se zdá a rozhodně nikdy netrvá do nekonečna. Za jeden den, jeden rok, prostě za určitý čas jí nahradí jiný pocit. Chce to jen tu snahu, uvědomění a následné přijmutí bolesti za pevnou součást života.

We are

 Born like this

 Into this

 Into these carefully mad wars

 Into the sight of broken factory windows of emptiness

 Into bars where people no longer speak to each other

 Into fist fights that end as shootings and knifings

Tohle je moje první část, první snaha. Udržet blog, psát krátce, výstižně a ventilovat to co chci, chlubit se, ztrapňovat se, chybovat, pobavit, ale nepřestávat na tom pracovat a snažit se. Vím, že někde potkám podporu, a budu jí hledat, stejně jako budu čekat kritiku. Chci trošku uznání, které si vybojuji. Neměl bych už dávno hrát dětskou hru na schovávanou a doufat, že mě buď někdo najde, nebo nikdy nikdo neobjeví. Dokud člověk nevyhledá konfrontace všeho druhu, nebude vědět, na čem stojí, kým je a jak tuhle hru hraje. Takže Vladimir, what the shit?!

Born into this

 Into hospitals which are so expensive that it’s cheaper to die

 Into lawyers who charge so much it’s cheaper to plead guilty

 Into a country where the jails are full and the madhouses closed

 Into a place where the masses elevate fools into rich heroes

 Born into this

 Walking and living through this

 Dying because of this

 Muted because of this.

Charles Bukowski – Dinosauria, We