pohyb kyvadla

Představ si, že akceptuješ pravdu.

Takový mít svět. Svět, kdy se podíváme do zrcadla a víme, pravdivě tam vidíme a i známe hranice, známe vlastní možnosti - vnímáme naše lži, zlo, pravdu, dobro, známe sebe. Svět, kde nežijeme za maskou, kde nedržíme to nejniternější na krátkém řetězu někde daleko vzadu v podvědomí, nebojíme se s tím jít vpřed, hájit se, být vnitřním odrazem pravdy, prvopočáteční ozvěnou sobeckosti, sobeckosti která je naše a nikoho jiného.  Právo být sám sebou.
Život je až moc krátká divadelní hra na nějaké obří zvraty a vyčkávací taktiky stínů. Běháme tu jako herci, hrajeme vše, jen neakceptujeme sami sebe, ztrácíme, končíme.

"Zítra a zítra a zítra..tak ze dne na den, jeden po druhém, se sunou dny do konce letopisu. Včerejšky nám bláznům svítily na cestu k prachu. DOST! Zhasni svíčičko! Život je pouhý stín, ubohý herec, co chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy..."

 

Já vím, že to cítíte. Že scénu od scény, skupinu od skupiny, situaci od situace si nasazujeme určité masky, přidáváme je a měníme si je tak dlouho, až zapomeneme kolik vrstev to už nosíme, a která je ta první, která vrstva jsme MY. Děláme to všichni, je to tiché tajemství, co všichni akceptují. Jenže jakmile zapomeneme na to, kdo jsme, tak se otevírá prázdnota, dunící nekonečná prázdnota, co nás může pohltit a udusit. Bez pravého odrazu v zrcadle nepoznáme, kam vedou kořeny, a kde si to vlastně stojíme ve vlastní realitě i v realitě jako takové.

Poznávám strach, pokaždé, když se vidím v zrcadle, tak poznávám strach - protože nevím, jestli ta realita, kterou vnímám, není zrovna odraz od jedné z těch masek. Masek, co si nasazuji, abych zapadal, abych nevyčuhoval, abych byl hodným a dobrým a divným a všestraně nasraným článkem obrovského stroje, stroje, který akceptuju jen málokdy. Nikdy nezačnu křičet, i když šílenství je vždycky blíž, než si vůbec kdo z nás dokáže představit. A přetavit se, přednastavit se, nasadit masku a přežít další den je prostě cestou menšího odporu, než vyrazit proti sobě a nechát se smést vlnou pravdy. Tak si to představ. 

Představ si, že akceptuješ pravdu.

vlákna.

Může to být takové jaké chceme. 
Musíme si být jen vědomi překážek, drobných vad, chyb, zlomů, odboček a kliček a kruhů, po kterých se dostanete jedině zpátky tam, kde jsme začínali. Jiné to ani být nemůže, přímé cesty k věcem nevedou. Vše je to neuvěřitelný záplet drobných nitek našich životních osudů a příběhů, jedno vlákno se okolo druhého omotá, ale nenásledují stejnou cestu a míří dál a dál do prostoru osudu tkát další vzory do životních příběhů. 
Kolem nás se rozprostírají hladiny jezer tkané z drobných nitek myšlenek a činů nás lidí. 

Krasopisy a jemné kresby událostí, věčné zaznamenávání a napůl zapomínání věcí co už nejsou, ale co byly a právě tvoří naší záchytnou síť paměti a strukturu osobnosti nás samotných. A všechna ta zpětná osvícení a uvědomění si špatných rozhodnutí, co člověk mohl projít a nechat zaplést jinak.

 "Jak by co dopadlo a co by z toho bylo kdyby.."

Jen zbytečně rozhazovaný čas představami o něčem, co už nikdy jiné nebude.

Nejde to.

Nenechávejme protékat čas mezi prsty - není ho tolik, aby byl tak slepě plýtván. 
Nitky rozhodnutí a vlastního příběhu prostě plavou vzduchem a zamotávají se podle toho, jak silný vítr člověk potká. Všichni máme určitý odhad na sílu proudu, do kterého se pouštíme, vždy je ale zkreslený. Vzory se proto liší, jsou rozmanité, unikátní a částečně sice můžeme vzor ovlivnit, ale jak už je jednou utkaný, nezměníme ho. Zůstane tam pro nás. Je odleskem našeho běhu skrze přítomnost. 

 A needle dragging thread 
To form the chapters only we could know 
But they will overlap 
And cast a shadow on what little is left 

Krásné vzory, podivné vzory a smysl nedávající vzory, ale i připálené temné chuchvalce spálených úryvků příběhu.. Je to tam vše. Někdy to vidíme jasně, září to jako oheň do noci, necháme se tím ovlivnit, přelije se to jako podivný stín našeho osudu, co vlaje do prázdna, co nás pronásleduje a neustále dál se zaplétá s dalšími. Jsme to my. 
Píšu to hlavně sám pro sebe. Zapomínám se, dívám se na staré vzory a usínám. Důležitější je to, co se děje nyní. Zpětně můžu jen celé dílo obdivovat a nezapomínat. Neříkám nic nového - nelamentovat nad tím co bylo je zlatou cestou života. Jdeme neustále přítomností, směřujeme ke konci, po své cestě, nemáme čas na to se ztrácet a zapomínát v zapletencích příběhů minulosti, neexistuje síla co by je změnila. Takové už jsou. 
Nám stačí jen žít.

Nedějící se dny

A když je mi nejhůř, tak zapomenu.
Zapomenu na vše, zapomenu na mraky v prázdné modři, zapomenu hučení měst, zapomenu na ostatní lidi a dívám se ven, ven ze sebe, do nekonečného prostoru prázdnoty, která je v každém z nás. A všichni mají příběhy a všichni mají vlastní písně co je doprovází skrz překotný puls životního hluku. Vlastní zvuk života. Zkažený, nádherný, rozkládající se.
Znal jsem a poznal jsem pár lidí, kteří by ani za slovo nestáli a stál sem u hrobů těch, kteří za slova stáli a měli mít více času, než dostávají jiní. Nepotkáš chodící hroby. Smrt je prostě smrt. A když je mi nejhůř, lezu na tu nejvyšší horu co najdu a dívám se z ní kolem sebe na ostatní vrcholky hor osamění a vidím příběhy jiných lidí a radši zapomenu ten svůj ubohý a připomenu si, že můj příběh je jen další malé zrnko v obrovské poušti osobních proher a smutků nás lidí.
Kdo občas nemá chuť zmizet na takovou horu, tak ztratil něco ze své přirozenosti, neumí se vcítit a vidí jen sebe, takový člověk je chudým. On totiž slyší jen svůj příběh a nechce znát hluk ostatních. Nářek ho odpuzuje a pohlazení je něco cizího a vzdáleného. Odpovědi člověk nenajde jinak, než když bude delší dobu jen sám se sebou, vyleze na horu, bude se rozhlížet a zapomene.

And I know when time
Will pass by slow
Without my heart
What can I do

Lidé, co nosí v očích zrcadla, odrážejí příběhy ostatních pryč. Připomínají jim radši jejich slabosti a sami, skrývajíc se ve stínech hor, oddávají se představám o vlastní jedinečnosti a kráse. Obrazy Doriana Graye se houpají v průvanu a květiny pomalu uvadají. Jejich příběhy občas vidím, ale vidět nechci. Jsou ploché, smutné a nikam nevedoucí, jsou to příběhy lidí co odmítají přijmout fakt, že nemají vidět jen sebe. Malé ostrovy tmy uprostřed mraků v prázdné modři, co nedohlédnou k pravdě.

Only babies cry

Jsem tu zas?
Ne nejspíš ne. Nejspíš sem jenom stín sám sebe, co se prolétá uličkama a hledá odpovědi na otázky, které ani nebyly položeny. Takový je úděl jednoho muže, v jednu chvilku, jednoho života. Je to čistá bezradnost v naprostém určení toku života.
Žiju. Píšu. Nepublikuju.
To dělají lidé, co si nejsou jistí. A já si nejsem jistý jestli další den zvládnu vstát a dál se prát s tím co přinese příliv života. Ne, není to tak divoké. Jsem zkoušen, jsem šílený, jsem normální a nevím co ze vteřinu na vteřinu provedu. Nejspíš se podívám na telefon a zkontroluju, jestli si na mou malou existenci někdo nevzpomněl. Nevzpomněl. Ale to nevadí. Jsem žijící bytost co má vepsáno uvnitř sebe sama, že zemře sama. Svět je pozitivní místo černých barev, štěkajících psů a prázdné garáže, uprostřed které leží bedna. A v té bedně? V té bedně člověk najde nejhlubší vzpomínky plné barev, starého zežloutlého světla slunce a vzpomínek. Vyprahlé polaroidové fotky krátkých skečů co člověk zažíval a zažívá po týdny a dny života.
Takové to je. Není to černé. Není to bílé. Je to plné slunce. Je to jako se schovávat na kopci v létě a doufat, že vás nikdo nenajde a vítr vám připomene odkud pocházíte. Moc metafor? Ne. Nic takového. Vzpomeňte si někdy i na sebe, jaký člověk uvnitř vás je a co vše najde v té bedně uprostřed garáže duše. Buďte šťastnější, protože budete smutnější a pak zase šťastnější, protože nejste smutnější. A tak pojedeme všichni dokola a dokola, protože jsme žijící bytosti. Protože máme city, na které některé bytosti umí dobře útočit a neumí je pochopit, uchopit. A jiné bytosti vás budou po citech hladit a držet se jich a připomínat vám jak skvělé bytosti jste. A vy samotní to máte plně v rukou a můžete divočet, doufat a mručet a hýčkat a nenávidět a nemít se rádi a zrcadlo se vám vysměje a vy se vysmějete zrcadlu a celé to skončí jako špatný vtip ve výběhu zlých nápadů, nebo jako ticho uprostřed lesa.
Myslel sem, že jsem to našel, uprostřed bouře. Byl to jenom blesk, co ukázal cestu domů.
Za rok se svým vrtochům trošku zakřeníte, za dva roky se zasmějete a za deset si stěží vzpomenete. Tak proč řešit. Lidi jsou a budou zlouni. Vy se můžete přidat kam chcete a kdy chcete a měnit se jako barvy. A pokud nikoho neomezujete a nezabijíte, je to naprosto jedno.
Sejděte se uprostřed nočního města se svým stínem a kreslete svoje malé sny do dláždění ulic po kterých kráčíte.
Jděte a buďte překvapeni jak moc jste se změnili v porovnání s onou zašlou šedou bednou v garáži.

intermezzo

A stále máš sny?

Rozpouštějí se
Třeba žiješ polosen.
V zapomenuté jeskyni?
Na jejím dně a není zapomenutá, víš o ní, tam vzadu.
Nejsem přece vězněm.
To nevíš. Třeba jsi zároveň vše na co dokážeš pomyslet.
Sní ještě lidé své sny? Proč je postupně zabíjíme a fantazie se stává něčím, co obtěžuje a může se dotýkat jen nemnohých? Sny již nevedou hluboko, ale klouzají po nejschůdnější hladině.
Tak tomu může být, ale nikdo neodhalí sny jiných.
 Já ve svých snech cítím. Jsem si jistý, že jsem měl i chuť a vím, že jsem cítil bolest. Fyzickou bolest. Vše jsou přeci jen elektrické stimuly, kdo mi zaručí reálnost, navzdory neuchopitelnosti snů oproti částečné uchopitelnosti a menší rozmazanosti toho, co se zdá být ne-snem.
Nikdo. Ani ty sám.
To znamená, že když to nedokážu posoudit, nejsem a nemůžu být pozorovatelem, ale jsem pevnou součástí, co nemůže odhalit sebe sama.
Ano.
Pravdu neodhalím?
Nelze vidět každý úhel najednou, a nelze je rozebrat jeden po druhém, to se potom ztratí celek. Co jsi viděl?
Ve snu, nebo v tom, co může být snem?
V tom co může být snem.
Asi odpověď, nebo něco jiného, jako sochu uprostřed černé plochy. Kde nic není i drobnost poutá pohled.
Není to pro samotný klam, že kolem nic není?
Nevím, neměl jsem pouštět tu odpověď uprostřed pouště, vidět jiný úhel snu nevede ke spokojenosti.
Spokojenost je klam zaručující kontinuitu našeho bytí, hnací síla stínu.
Pak se rozpouští vše, socha již nemá kde stát a mé tápání po spokojenosti je vlastně slepostí a nutností pokračovat všude a kdekoliv dokud nevyprší můj čas.
Ano, navíc v oku je jen jeden úhel.

tma se přelila, šum zesílil, přišlo ráno

Všichni máme sny. Nakolik se na ně díváme nezúčastněně, jako na právě probíhající reklamu v televizi? Zajímalo by mě, kdo má jaké reflexe útržků minulosti, přítomnosti a budoucnosti, poslepované chaoticky do sebe, nebo naopak lineárně.. Záleží na člověku jaké bude mít sny a jak si je uchová, nebo z nich vytáhne něco o sobě. Já sny mám, ale bývají nevýrazné, nebo děsivé, vyhýbám se jím úspěšně, občas něco uplí v paměti, jako divné pocity opuštěného skladiště a vzdáleného nebezpečí, nebo dlouhé rozhovory vedoucí odnikud nikam. Některé smyčky upouští ze svého stereotypu - když jsem ve snu nastoupil v minulosti do výtahu, nikdy mě nedovezl do patra, které jsem zvolil - většinou do patra, kde se začali dít divné věci uprostřed zvláštně propojených panelákových chodeb osvětlených slabým nepříjemně nažloutlým světlem, potkával jsem dávno ve vzpomínkách ztracené lidi a vedu ony hovory. Teď již tomu tak není. Tohle mi jen podpořilo teorii, že i sny mají své vlastní struktury, skelety na které se skládají věcí, co si pamatujeme a projevují se různou silou, podle toho jaký význam jim člověk dá. Sny jsou divné pochody..

"-His madness... His madness keeps him sane."
- And do you think he is the only one, my sister?"

Delirium and Dream, in Fables and Reflections.

I still got that mystic vision

They say I inspired, but I'm still looking for my fire. I won't stop till I manifest my crop.
Crossroads, one million miles, I'm kicking up dirt when I walk by.

Probuzení do slunečného dne přináší lidem spousty požitků-prožitků. Vzduch v únoru ještě pořád štípe do tváří, světlo slunce se vybarvuje do tekutého zlata a pomalu, ale jistě, se nám prodlužují dny. Mám radost, smíšenou, ale vyhrávající. Pokud si někdo nepřizná výhru, bude prohrávajícím..

Rušte okovy, choďte po světě, svádějte boj s ďáblem chtivosti a nenávisti, jehož trůnu jsme otroky. Nemůžu dál chodit s touto nemocí po světě a jen jí tiše tolerovat a lhát o ní. Lhal jsem si spoustu dob jen proto, abych o nich v závěru tvrdil něco jiného, což mi mělo přivodit jen bolest (hloupé sebeobdarovávání). Obrátil jsem se dovnitř, společně s mým vztekem. Vztek odbrácený dovnitř je deprese, deprese nikam nevedou, je to jako kaňon, na jehož dno nikdy nepřistane ani jeden paprsek slunce. Prázdný, mrtvý kaňon prohry, ve kterém jsem si chůzi jen představoval, nikdy jsem do něj nevkročil jinak než lží, lží kterou jsem vyprávěl sám sobě a nutil se věřit.
Je čas se probudit a ještě důležitější je vstát z postele a něco dělat. Vylezme z jeskyně našeho ega a pojďme hledat oheň, u kterého se zahřeje celý kmen. Materialitu stranou, tohle je vnitřní putování po divných stezkách, které si člověk nechce přiznat, přirozenost je lenost, lenost zabíjí možné šampiony. Věřím, že skoro každý má moc něčím se stát, každý má uvnitř ohromný oheň, někdo je od něj ale tak daleko, že z něj stěží vidí jiskru na horizontu. Mluvím o hodnotách tak fundamentálních, že třesou naší přirozenou stavbou duše. Pěstovat čisté dobro, které si nebere a neotiskuje v činu kus ega. Nikdy nic nedostaneš, pokud ostatní nedají. Nedá se chodit život od života s vězeňskou logikou "služba za službu" a očekávat neočekávané kdykoliv se pro někoho přetrhneme. Mluvím z vlastní zkušenosti, stravovanou ohněm hněvu, založeným uprostřed suchého lesa.. Oheň je pod kontrolou, ale stačí jeden suk v polenu, lupnutí, vystřelení jiskry do suchého lesa a začne požár, ve kterém někteří muž chtějí vidět svět jen hořet. Konverze k milému a osvobozujícímu, křižovatka tvrdého života. Není těžší zkoušky života, než čistota a šíření nesobeckého dobra. Jestli na to mám? Určitě.

Čeká mě ještě dlouhé putování skrz různé zkoušky, musím přestat kouřit a nadále budovat chrám kde sídlí má duše, musím zničit lpění (někdy nesmyslně silné, živené jen radostí z bolesti), musím pěstovat dobro a zasévat stromy pořádku, potřebuji nadále poznávat a být otevřen. Přeju si důvěru ostatních, vzhlížet na sebe navzájem z našich vnitřních hor a kopců, křičet do vzduchu těžkosti, které se pak promění v mraky a běhat z kopců a do kopců se navštěvovat a slyšet všechny příběhy, sdílet pocity, ne plytké řeči. Nechci pohledy skrz prsty na to kdo-co jsem a kdo-co jsou ostatní, žádné výběrové řízení na to kdo je lepší jako doplněk k mojí osobě a má svůj "kredit" (jak hrozné a nemocné je dělení pánů a kmánů). Kdyby se kniha víc nesoudila, než soudila podle obalu, byl by svět mnohem spokojenějším místem, zpomalenějším, méně hektickým, znajícím. Vidět a vědět, že letmým pohledem se člověk nic pořádně nedozví. Agitace znějí krásně, skutečná cesta je pak inspirujícím hledáním paliva pro další postupy, skrz rozeklané vrcholky skal pochybností, ledové planiny nenávisti, dusivé temné hvozdy závisti. Chci lidem nosit alespoň třísky a troud, aby si na cestě mohli rozdělat oheň a zahřát se. Jít zpátky na světlo, ve kterém stojíme všichni. Na konci cesty sedí mudrc, naše zrození-jednota-přirozenost a ten sejme pásku z našich očí. Uvidíme světlo zase naplno a pochopíme.
Vše je jednota a dokud to člověk neuvidí, nebo se nebude snažit to přijmout, tak se bude bát smrti a nejen jí. V očích lidí, které potkávám vidím žhnout velké ohně možností a síly.
 Nenechme se oslabovat.


It's like I'm walking through this kingdom of time
Thus far I've done lost my mind
 Only to find the other side.

I'm still young having mystic visions
Of the one, I hear the hum, the melody comes
 Rushing in like some wind.

Matisyahu - Crossroads

Still sound

Deset dní a stále ticho. Nic moc mě nehryže, ale ani moc nepřemýšlím. Chvilku zlobí počasí, chvilku je morbidně zábavné.. Jak kdyby někdo březen posunul na leden/únor. Vyhovuje mi to, nefandím šedivé krajině sněhu, panelů a asfaltu - je to ospalá mrtvolnost co sálá z města a ovlivňuje žijící. Chvilku to může nějakým způsobem fascinovat, nebo dokonce inspirovat, ale pochvilce ten pohled bolí - pokud nejste zarytý urbanistický fanoušek nebo nihilista na volné noze.
Nevím čím to je, jestli jsem stanul na prahu zbytků hybernace a pohodlnosti, nebo sem si s rýmičkou a kašlíkem zazvonil umíráček a teď čekám v márnici na svatební košili. Nic se neděje. Nic zvláštního, nic seriozního, kromě přítomnosti, alespoň tak to vidím. Přítomnost utíká skrz minové pole a i když vše exploduje, nic jí nezastaví. Složitá tapiserie všedního žití, moc vláken co se proplétají, moc všeho. Zas mi nevoní slovo přizpůsobit se, ale zároveň si moc dobře neuvědomuju, jak má člověk vlastně fungovat ve společnosti-kohokoliv/jakékoliv a co slovo přizpůsobit se vlastně znamená doopravdy.
Co teď, co potom.. Na povídku sem sáhl jen tak zběžně, mám až moc nápadů a až moc málo energie si je poznamenat, moje hlava je divadlo plné špatných herců, divných textů a nulové nápovědy - nevadí, to se přece zlomí, jako vždy a vše.
Leden je pryč. Únor je tu a jsem na něj zvědavý. Leden totiž nestál za nic (povětšinou). Navzdory tomu, že to má symbolizovat dveře do nastávajícího roku, okolnosti mě nutí tenhle měsíc celkem nenávidět, protože o práh "dveří" sem si nakopl palec. Mým předpokladem potom je, že únor bude lhostejně aktivní navozování nových zvyklostí pro přežití a další rozvoj. Něco nového, něco jiného, něco starého.. A v závěru je změna jemné chvění vzduchu nad radiátorem. Je život přímka nebo jen úseč?