Loučení.

To těžké loučení se s něčím

co je jen iluzí

to loučení s identitou

která mi nepatřila

tváří v tvář přicházení nového

co nepřišlo výbuchem

ani osvícením

ni lusknutím prstu

 

Přicházení nového

jiného i stejného

kdy můžu sundávat masky

prorostlé

zatvrdlé

přirostlé

popraskané

ošoupané

a špinavé.

 

Přicházení nového

kdy už svět nebude prkny divadla

bude pouze koexistovat

potvrzovat nezúčastněně mojí existenci

která masky odloží

snad rozpustí

někdy se vrátí

ale budou jiné.

 

To těžké loučení se s něčím

co bylo známo

ale známé to nebylo

ty vrstvy balastu

oprav a úprav

aby vše sedělo

jak má.

 

Přicházení nového

cizího ale tak známého

pocit bezpečí

který tak vytrvale chyběl

ztráta hněvu

který tak vytrvale bušil.

 

Obnova je tichá

a pracná

cesta po prašné cestě

kdy cíl je i není místem. 

Normální

Je to normální

nebo je můj mozek mimo váhy

výchylky

jinde než je běžnost

musím se napít abych tvořil

abych viděl jasněji

abych to citíl

a po týdnech abstinence

a podpůrností

a úporností

a všeho toho odříkání

kdy stres vyrostl do obra

já si dal trochu

 

najednou

 

vidím zas věci jak jsou

a chci tvoři

ne myslet na peníze

ne se tázat jestli je tahle úzkost ok

jestli jsem už normální

jestli už funguju jako ostatní

i když jsem mimo

mimo

mimo

mimo vše a přitom uvnitř

jen drážděn

provokován

 

nelíbí se mi to

když se pak cítím líp

když vidím

vím

tvořím

svědčím

tomu všemu co jest.

Hledat.

Nadzvednout každý kámen

zatáhnout za vše co trčí

střepy létají vzduchem

bodají do očí

ale pořád hledám

a hledám

hledám to dítě uvnitř

někde se krčí, bojí, křičí

jeho křik zvedá vlny

tak vysoké

tak vysoké.

 

Prosmíčit každý kout

otevřít všechny dveře

okna

čekat na svit

někde ho najdu

pořád se bojí

křičí a pláče

najdu ho

najdu. 

V pořádku.

Nikdo nikdy neuvidí

žes někde krvácel

támhle na rohu

tuhle v koutě

tady a tam

po kapkách vlastní příčetnosti

neustále bičován nikdy nekončícím proudem zkoušek

na které si nebyl stavěn

čistě jen 

sám

ve své hlavě.

 

Nikdo nikdy neuvidí

co vše si přežil

to je v pořádku

měl bys to vidět hlavně ty

sám.

 

Jsi člověkem

co přežívá 

prožívá

stále žije

protože ses vzepřel

myšlence na konec.

 

Je to v pořádku.

 

 

"Červen je Měsíc duševního zdraví mužů." 

Zář.

První viděla mou svatozář

v odrazu kaluže benzinu

ve špatném světle zářivek.

 

Jiná mě viděla skrz svou matku

jen další nepotřebný frajírek

co chodí sem a tam

vábí tu a tak.

 

Další dala na ruku své srdce

věřila, že jí ochráním

zachovám

postavíme společnou budoucnost.

Ale já zapálil ohně.

 

Tolik deziluze pro jednu duši

tápající

hledající

cestu

co vede pryč

z nicoty.

 

Myslel jsem

že jsem s nimi

tak blízko

miloval

tak silně

ale vždy sám

nikdy je nepustil blíž

ukázal jizvy

a nepustil dál.

 

Jedna viděla ztraceného světce.

Jiná odraz někoho, kdo pomůže k rebélii.

Další věřila, že mě zachrání.

 

Balíček všeho uzavřeného ve všem

dostává se to ke mně až teď

uvědomění

světla neshod všeho

prokletí ubíhajícího času

dým ničeho

zlozvyk retrospektivy

odmítnuté lásky

destrukce

žádnou nezajímá prázdné

Promiň.

 

A v chaosu se objevila

ta jedna

rozbila světla svit

nechala mě ve tmě

toužit po světle

které tam mělo být

jasné a čisté

vysněné

ze zvyku

 

zbylo mi jen tápat

a bojovat

dostat

a sledovat

ničit

a uvadat

věřit

a umírat.

 

Snad odplata

snad souhra všeho

vesmírná hra

kdy mě mrzí a bolí vše pozdě

tak strašně pozdě

tolik času jsem jim utratil

tak něžným tvářím

zatím co jsem se potácel

zmatený

v sobě

pro sebe

 

a hledal

doufal

věřil

že snad najdu

lásku.

 

Odraz klasické lži

na talíři iluze

kterou jsem krmil každou

která přišla blíž

i sám sebe

aniž bych znal svůj podvod

doufajíc

že najdeme klíč k mému vězení

i když ho mám u sebe

celou tu dobu.

Světla a tmy.

Světla, tmy

konce, začátky

najednou vidím

zase dýchám

a existuji

bez tíhy

shazujíc staré

doopravdy

odlehčujíc úděl.

 

Světlo svítí víc a víc

otáčím se, mapuji

kolem dokola

ve tmě už neslyším křik

ten hlas

shazující

ponižující

ničící snahu

můj hlas.

 

Věci nevyřčené jsou mazány

zas je tu světlo a stíny

ale už mě neděsí

jen jsou

vrhám je.

 

Nedusím se

dýchám

vím kde jsem

začínám tušit kdo jsem

udržuju světlo abych mohl mapovat

kráčím, aniž bych padal do děr

mnou nachystaných odrazy všeho

jen udržuji světlo.

 

Končí tma

odchází bouře 

na obzoru nevidím mraků

bylo ukončeno.

 

Osvobozen

bez utrpení a strachu.

Déšť.

A vlny stoupají a klesají

je před deštěm i po dešti

svět kráčí a kráčí

život svítí a zhasíná

a vlny stoupají a klesají.

 

Šedivé bezčasí

vzpomínka na těžké mraky

vědomí opouštění a vysvobození

ty kameny konce na zádech

a ve vzduchu je cítit déšť.

 

Ona kráčela hrdě

a vychovávala a starala se

bohabojná

a měla i zlozvyky

a měla to i ono

a měla ráda lidi

milovala rodinu

a byla milována. 

Začalo pršet.

V dálce je slyšet hřmění. 

 

A vlny stoupají a klesají.

Odraz mraků v kalužích

rozmazán dopady kapek.

Život zhasnul.

 

Dojdi pokoje.

Vystoupej nahoru.

Myslíme na tebe.

Nezapomeneme.

 

 

 

Věnováno mé tetičce Hance, která nás opustila 20.01.2026 

Prach.

Všude 

 

za sebou nechávám odér

ohně a síry.

A to naschvál

loučící se se starým

utíkajíc pryč

nechávajíc minulé

v plamenech

ve strachu

ze strachu

v obraně

poslepu.

 

Zapálil jsem toho až běda.

Tolik spálených zbytků,

Věcí zažitých, zažilých, vyžilých.

Prach a popel

z věcí ukrytých hluboko.

 

Já je nepotřebuju vidět

a vědět

a nechci

ale jsou

 

tam

 

Vím o nich.

Leží.

Víří.

Existují. 

 

Já toho ubránil

až sláva.

Divným tancem s loučí

zapalujíc vše

jsem se vymanil

protože nikdo za mě ten život neumře

a v destrukci jsem myslel

že vidím čistou pravdu

 

obrácenou 

 

v prach

věcí které jsem

zapálil

sledoval jak hoří.

všechny ruiny základů 

co jsem si vysnil.

Rád bych se omlouval

jen mám strach

že bych to dělal jen pro sebe.

Teď si za to poctivě prožiju

to své

a pak se stejně změním

 

v prach.

Poslouchej.

Chtěl měl mohl

ten nešťastný člověk

chtěl milovat

mohl mít

měl se chovat.

Ale ono to všechno tak hezky hoří

ty pocity co chtěl sdílet

ty boleti co si schovával

tu lásku co měl dát.

 

Chtěl aby to bylo vyslyšeno

všechno a z ničeho 

nevěděl co říká

chtěl abyto fungovalo

ale nevěděl coto je

comá

codá

coje

cone 

 

Čisté emoce v extázi 

kdykoliv byl poblíž někomu

KDO rozbušil srdce a

ZAPÁLIL oheň

 

 

POJĎ a ukážu ti svět

ten hoříci vajgl

pojď a nech se zničit

dopijeme to do dna 

nevím kam jdu

jdu pořád dopředu

nikam a někdy a vždycky a nikdy a pořád a pořád a pořád

dokud neklesnu na kolena

dokud vím že miluju

dokud vidím tvojí tvář

dokud tvoje krása hoří na pozadí noci

do té tmy toho všeho

toho mizícího

toho dusícího 

dokud mám sílu trpět

než se prach usadí

než to dohoří

než nezbude nic než existovat

hořet

hořet a hořet

ten svět nic jinýho nehledá

pojď

necháme ho hořet

dokonce.

 

spolu 

Schod.

Co jsem pro ně a co já jsem pro ně

 

v těch chodbách času

s kočkou v zádech

koukající vpřed koridorem

který vede někam

 

co jsem pro ně

co já jsem pro ně

 

v bezčasí všeho a ničeho

v úpadku struktur

ve špatně osvětlené chodbě

běloba na stěnách předstírající žluť

tváří v tvář skomírající žárovce

 

a tolik schodů

tolik schodů

jak nahoru, tak dolu

 

v jednu chvilku snadnější

v další těžší

a všechny vedou nahoru

a dolu

 

nejsou tesané

někdo je položil

těžkou žulu

otesanou námahou neznámých

mrtvých a ztracených

nesou jen odlesky

té žárovky

 

to chcíplé žluté světlo

v mrtvé chodbě

ta vede vpřed a vzad

vlastní schody co vedou

nahoru

a

dolu

 

co jsem pro ně

co já jsem pro ně. 

Mapy.

A v závěsech snů bloudit ulicemi

hledat to ono tu a jinde ne. A možná ano.

Naslouchat hlasu a jít poslepu skrz změť světel města.

Chtít jen to jediné. Někde v tichosti jí chytit za ruku a říct to

 

všechno.

 

To ono, to všechno.

V jemném světle staré pouliční lampy.

Slepenec ulic na mapě snů.

Najít jí.

V mlze bloudit do dálek a přát si nalézt něco

co by dalo smysl to mu všemu

co činím tím či oním

nesmiřovat se s osudem

vylhaným

zprostřed vlastní hlavy

a myslet si

že

to

co dává smysl vážně smysl dává

drobné fresky vzpomínek

zmítaných se ve smršti hluku myšlenek.

Tohle.

Stín na její tváři, letmé políbení. Přísliby

tam dál v ulicích, kde tma objímá tu všednost.

Lampy

zlaté světlo

a jen

bloudit ulicemi, spolu. Do probuzení.

Tichost pokoje

pevné objetí, v záři lamp

polibky a klid

za ty momenty co za to stojí.

A stát budou.

 

Mosty.

Chci z těch spálených lan a dřev složit most

kterým ti pomůžu na lepší stranu

kde nebudeš trpět

 

mezitím doutnají mosty

které jsem stavěl

a zapaloval

znovu budoval

nechci vidět lidi trpět

a stejně se sám sebe ptám

jestli to nedělám jen pro sebe

když slepě tápu

bez pomoci

ve snaze o spasení 

 

co je to

co a proč

pořád dokola

ty bolesti a hukot v hlavě

nejsi dobrý

nebudeš dobrý

nebyl jsi

nikdy 

něčím.

Chci ti postavit most z toho co zbývá

toho hořícího

i za cenu spálení se

abys přešla jinam

tam

kde nebude pustina

kde to bude o něco lepší

kde začíná rašit tráva

kde si začneš rozumět sama se sebou

 

i za cenu spálení

i za cenu toho že svou sebestřednost strčím do prdele

ten můj punc spasitele

tu kreténskost 

že vždy vím co je

a co bude

že vše zvládnu pro ostatní

protože to zvládám pro sebe

a možná

možná

se z toho vyjmu

nebo konečně shořím.

 

Já nechci utrpení

já trpěl a trpím

na pozadí

všeho toho strachu

co je někdy

a někde 

silný řev

ohlušující

stíny co dusí

oslepují 

ten šepot

co slyšíme oba

 

vím že mám sílu

postavit převést zachránit

a v odlesku všeho si vysloužím i svůj most

 

když nevím já

nechci aby nevěděl někdo jiný

když cítím tíhu já

nechci aby cítil tíhu ten další

nechci to

 

nechci

 

je to prázdné

zlé

těžké 

a ničí to.

 

Mít jen ten čas

a postavit most.

Místa.

Chceme se jen dostat na dobré místo

tam kam svítí troška slunce

tam kde je troška štěstí

tam kde člověk není sám.

Snažíme se přežívat bouře

a v hustých mlhách 

schoulení

ke svým posledním nadějím

hledáme

ony drobné jiskry pohasínajících snů

 

Stačí zapálit ohně.

Pokud tě najdu.

Pokud nezmizíš

jako mlha za úsvitu.

Skrz údolí

cestou k pláním

pro trošku světla u ohně

který rozdělám

jen pro tebe.

Všechny ty chvilky

Celý život jsem čekal, že něco přijde
něco velkýho

něco, co mi roztrhe hruď, rozsvítí oči, přesvědčí, že „tohle je to ono“

A mezi tím pálení mostů, vztahů, sebe.

Utíkal jsem od lásky, která mě neohrožovala, 

posledlý myšlenkou, že když to nebolí, není to skutečný
utíkal jsem do lásky, která mě dusila, 

věříc, že kde je bolest, je pravda.
A pak padal.

Rok. Ticho. Tma.
Nikdo nezavolal.
A já se stejně zvedl.
Protože jsem přežil.

Dlouho jsem si myslel, že moje bolest je moje identita.

Že když ji pustím, nezůstane nic, co by bylo zajímavý.

Že když přestanu trpět, přestanu být opravdový.

 

Ale nebyla to pravda.

To mě jen svět naučil, že člověk je slyšet, až když křičí.

A já se chtěl slyšet.

 

Pak přišla ona.

Bez hluku. Bez scénáře.

Bez touhy mě měnit.

Bez potřeby mě chápat 

stačilo být.

 

A já poprvé pochopil,

že možná nejsem ten, kdo trpí.

 

Možná jsem ten kdo přežil.

 

Teď už nemusím čekat, že mě někdo zachrání.

Protože už umím zachránit sám sebe.

A jsem s ní.

Necítím bludné lhané prázdné TO ONO.

Necítím výbuchy.

ani propasti

žár

hněv

bolesti

Někde mezi tím je ticho.

V tom tichu jdu dál.

Bez potřeby spasit svět.

Bez potřeby rozumět všemu.

Jsem muž, který vypadl ze své vlastní legendy.

Nemám nálepku. Nemám vizi.

Mám vědomí, že jsem tady.

S ní.

A to stačí.

 

 

Mějte se. Jdu dál, jdu pryč.

Občas.

Hej

tak mi řekni co bylo špatně

jak kdyby se to seklo mezi skály

a vše bylo smutnější

 

proč opuštíme kde jsme

kde jsou dýky

jednoho v druhém

 

řekni kde jsem uklouznul

kde byla ta špatná odbočka

která vedla jen dolů

 

hej

bylo to fajn

byla jsi světlo

zahalená v plášti otázek bez jasných odpovědí

změněná do jasnosti v nejistotě

 

kde se to posralo

kde se trhala oblaka

kdy začalo pršet

a zmáčelo to vše co bylo

 

občas si říkám

že mohlo být i jinak

ale nemám trpělivost.

 

Je to škoda

ale jen občas.

Nikdy.

Vždycky jsem takový byl

od dob co pamatuju

nevím jestli zlomen později

nebo nezlomen

ale

hrající hru.

 

Vždycky jsem přál

ostatním to dobré

ale

sám jsem to nebyl schopen dávat

jen ničil

v bouři chaosu

ztracen.

 

Později nalezen

a zase si hrající

a hledající

a doufající

že najdu cestu.

 

Nikdy jsem tu nebyl proto abych ubližoval

ale nikdy jsem neměl sílu tomu zabránit

ublížit sobě

ostatním

těm

co si mysleli že mě milují

jen

zničit a utéct.

 

nikdy jsem to nechtěl

byl jsem jen malé dítě

ztracené v hluku.

Pryč.

Musím vyskočit

někam ven

z toho co jsem viděl

co mám naučeno

co jsem zažil

zmizet ven

mimo

pryč

 

Léčení

Obnova

Pro existenci

nějak to mít správně

to všechno co se děje.

 

Nebýt špatnou kopií odkoukaného

nebýt jen napodobeninou

programem se špatným kódem

nebýt jen glitchem

nebýt jen ničím

šumění televize.

 

Nebýt

být

někdy nevím

pak zas vím

pořád to samé

o něco hlouběji

než minule.

 

vypnout

zapnout

 

Je tohle léčení?

Je tohle obnova?

Pro existenci

s občasným přáním neexistování

smazat pásek

silný magnet

zkreslit obraz

třeba se probrat.

 

Někdy je mi všechno líto

ale nevím jestli nelituju jen sebe

ze zvyku

co přinese nejvíc pozornosti

která stejně nikdy nepřišla

nejvíc péče

která skoro nebyla.

 

Někdy prostě nevím.

Cesty.

Tak co jsem kurva měl bejt?

když jsem z hoven a ničeho

uprostřed paneláků

a soumraků

bitej zleva zprava

sem tam občas

dobrý kus k ulovení

a týrání

všema co jsem potkal

i těma co jsem věřil

Co po mně kdo pořád chce?

Co po mně kdo pořád chtěl?

Nikdo nikdy neříkal pozor

když jsem chodil po střepech

nikdo nic neřekl

Nechali mě kráčet

v dobré víře vyvařené v nezájmu

jak skvrnu na stěně mimo dosah

jak něco co člověk zapomene

CO po mně kdo chtěl.

Když jsem nevěděl kdo jsem?

Když jsem neveděl kde jsem?

Když jsem tím ničil ty

které mi chtěly pomoct

a jen je

svedl

zahodil

zešílel

neustále a dokola.

 

Zničený

obyčejný

ošklivý

hezký

zlý

hodný

rozumný

šílený

smutný

veselý

nemyslel jsem si o sobě nikdy nic pořádně

jen nějak někam plaval

a existoval

a trpěl

pořád sám pro sebe. 

Já chci klid

a možná

možná na něj dosáhnu

už jsem na něj dosáhl.

NE

Já vstal

NĚKOLIKRÁT

a šel dál

pořád dál

ničil sebe

ničil ostatní

zaháněl

izoloval

zůstával

nechápal

ale šel pořád dál

neustále za světlem

za tou představou toho

že nemusím být takový kus hovna

ničeho a k ničemu

zvedl jsem se

a zas a znovu

pokračoval

 

bez vědění kam

a kdy

a jak 

a proč

šel

pořád jen šel

A DOŠEL

tam kde mám být

tam kde konečně léčím

ty rány

bolesti

nemoci

v tý mojí zničený a vyjebaný hlavě

z toho všeho

co jsem vláčel dobrovolně

sebezničení

skrz falešné určení

 

takže na koho kam já můžu co

 

můžu ukazovat

říkat on ona ono?

to já ne

to samo?

hovno.

 

Jsem výsledkem okolností

a vlastního přičinění.

 

ale

už nejdu po střepech

začal jsem existovat

a buduju

ničím špatné základy

a najednou jsem

jen sám o sobě.

 

Pořád zlomen ale nalezen.

Nevím jestli se omlouvat

za to co jsem napáchal 

pod vlivem ztracení

kopajíc a kříčíc

opouštějíc

a pořád utíkajíc.

Nevím jestli se vůbec mám omlouvat

že jsem se ztratil a byl zatracen

bez zlého úmyslu ponechán osudu

stále se potacející

hledající světlo

a než vysvitlo

mohl jsem zemřít

ale

já šel

sám o sobě

a pro sebe

sebestředně

protože jsem nikoho nezajímal

i když jsem se o všechny bál

a nechtěl je zrácet

tak chodil radši

po střepech

v krvi

zmatený a ubližující

jsem někam došel

a nějak se léčím

svou silou

 

Protože víte co

ten kdo vám může pomoct nejvíc

je jen vaše hlava

když je bordel

tak bude bordel.

 

Bojovat

ničit 

a budovat znovu

a znovu

a poučit se

a znovu

ničit

budovat

než ten rytmus začne hrát melodii

tak krásnou melodii jakou slyším

že nejsem sám

že jsem nebyl sám

že jsme se schovával zbytečně

že to nevadí

že jsem na cestě

k tomu co vede někam

kde se nebudu cítit jak cizinec

jak někdo kdo nemá nárok

jak někdo kdo tu nemá být

jak někdo kdo jen ubližuje

jak někdo kdo nemá nárok na lásku

na milost

na pochopení.

 

Ne.

Bojoval jsem a bojovat budu

pral jsem se a prát se budu

mám nárok

protože

JÁ JSEM.

 

Vím kdo jsem

i když zlomen

zeměšňován

a zlý

a odporný

a ubližující

a milující

a laskavý

a hodný

nebudu se nahrazovat tím

čím si myslím že jsem

budu se dívat na své ruce

a budu chápat proč.

 

Vzepřít se

zničit cyklus

existovat pro důvod

ne jen prostě proto

seru na to.

 

Já jsem

a budu.

Než světlo zhasne.

 

Pozdní.

Ta vůně pozdního podzimu

To plíživé chladno na každém rohu

Ty procházky skrz nic

s ní

 

nabídl jsem rámě

přijala

 

chodili jsme

a já poslouchal

a mluvil

pršelo

a byla

 

jen zvědavost

jen my

deštivý večer

výměny veselých prázdnot

pouliční lampy

letmé doteky

drobné věty

 

ona poblíž

její vůně

večer všude

a nakonec

přitulená

a spolu čekáme

na tramvaj

 

pak

vlny života

všeho

lásky

bojů

zlomení starého

nacházení nového

 

tak

rok za rokem

spolu

 

vášně

štěstí

zklamání

radosti

strachy

života

 

v konci

všeho toho našeho

místo my

jen já

a

jen ona

jen...

 

změna v jedné velké vlně

 

 

a já jen běžel

 

takového pohrdání

 

 

a já jen běžel

 

takové bolesti

 

 

a já jen běžel.

 

od ztráty

 

a já utíkal

nehledě vzpomínek

 

ale ona je

stále tak krásná.

Chlad.

Je toho moc.
Tak příšerně moc.
Přitom se nic neděje
vítr nefouká
větve se nehýbají
vše stojí.
Jen chlad.

Tolik toho je 

co bych chtěl říct
Ale není slov
Jak kdyby nebylo ničeho
nikdy 

nikde
nijak.

Tolik moc
alespoň jí vidět.
Falešné naděje v bezvětří
Sny o jaru.
Vize léta.
Přitom jen mam.

Nic se nehne
Nezmění
Stromy jsou holé
Zima se pomalu zakusuje
Šeď je norma
Její těžkost mě ohýbá
Já chci zas sny plné barev.
Vize slunce.

Samota podtrhnutá obdobím chladu.
Jen tak pro nic za nic trpím.
Tolikrát sestřelen
poničen
Tolikrát obnoven
postaven
abych padl znovu 

a zas povstal
abych už nevěděl
kým jsem původně byl.
Pořád jen hledání trosek
ze kterých už skoro nic nevyčtu.
Tak moc mi chybí
Ta vize jara, sen léta, plnost lásky, bez truchlení, střety síly, výbuchy, porozumění, odcizení, úpadek

který jsem nechal dojít tak daleko.

Zase vstát do prázdna

do chladu
Vykonat pohyb pro samotný pohyb
A nenávist a vztek 

jsou krmeny pohledem do zrcadla.